Sofia se narodila do obyčejné finské rodiny, která byla ale naplněná láskou a soudržností. Její otec byl strážce, muž pevného charakteru, oddaný své službě i rodině. Stejnou cestou se později vydal i její mladší bratr, který se pro Sofii stal nejen sourozencem, ale i parťákem a vzorem vytrvalosti. Už od mala tak byla Sofia obklopená světem disciplíny, ochrany a služby. Bylo vlastně přirozené, že ji to táhlo stejným směrem. Přesto její matka měla úplně jinou představu o její budoucnosti. Chtěla z ní mít dívku, která zapadne do tradiční role, nutila ji vyšívat, tančit a zpívat. Ona ale nikdy nebyla ten typ. Na první pohled působila jako každé jiné dítě, usměvavá, živá, plná energie. Jenže místo panenek ji zajímalo to, co dělá její otec. Fascinovaně ho pozorovala, a když měla příležitost, půjčovala si jeho malý nožík. Když si toho jednou všiml, rozhodl se ji něco naučit. A ukázalo se, že Sofia má přirozený talent. Učila se rychle, přesně a s nadšením, které nešlo přehlédnout. Tehdy si poprvé naplno uvědomila, že její cesta je jasná, chce být strážkyní, stejně jako její otec a jednou i její bratr. Její matka s tím nesouhlasila. Dlouhé měsíce mezi nimi panovalo napětí, mlčení a nepochopení. Matka se od ní postupně odtahovala, jako by nedokázala přijmout, kým se její dcera stává. Sofia ale neuhnula. Měla oporu ve svém otci i bratrovi, a to jí stačilo. Nakonec se s tím matka smířila, i když spíš z nutnosti než z pochopení. Krátce poté ale přišla těžká zpráva — byla vážně nemocná. Nemoc spolu s dlouhodobým stresem ji postupně oslabovala, až nakonec, když bylo Sofii dvanáct let, zemřela. Sofia její smrt oplakala, ale v hloubi duše věděla, že jejich vztah nikdy nebyl takový, jaký by si přála. O to víc se upnula k tomu, co jí zůstalo, k otci, bratrovi a k cestě, kterou si vybrala. Nevzdala se. Tvrdě trénovala a dostala se na akademii, kde se měla připravit na svou roli strážkyně. Právě tam ale poprvé narazila na skutečný odpor. Skupina starších studentů jí dávala jasně najevo, že tam podle nich nepatří. Každý den jí připomínali, že je tam jen díky jménu svého otce, díky kontaktům, ne díky vlastním schopnostem. Zpočátku to Sofia ignorovala. Soustředila se na trénink a snažila se dokázat svou hodnotu výsledky, ne slovy. Jenže tlak postupně sílil. Poznámky přerostly v provokace, provokace v otevřené ponižování. A jednoho dne to překročilo hranici. Došlo k přímému konfliktu. Nebyl to férový boj, byli v přesile. Přesto se Sofia nevzdala. Bránila se, útočila, padala a znovu vstávala. Každý pohyb, který se naučila, každá hodina tréninku se v tu chvíli zúročila. Nebylo to elegantní ani čisté, byl to boj o respekt. Vyvázla z toho se škrábanci, modřinami a bolestí v celém těle, ale zároveň jim ukázala něco, co už nemohli popřít, a to že tam není jen díky svému otci. Situace se vyhrotila natolik, že je nakonec našel lektor. Kdyby nepřišel včas, nejspíš by to skončilo mnohem hůř. I tak ale Sofia skončila na pohotovosti. Po tom incidentu se pohled ostatních změnil. Ne nutně v přátelství, ale v respekt. A právě ten si Sofia vždycky chtěla zasloužit. Později, když akademii dokončila, si postupně vybudovala své místo mezi strážci. Byla přesně tím, kým chtěla být. Jako strážkyně musela nosit uniformu, dodržovat pravidla a držet si odstup. Přesto se v jejím životě objevilo něco, co tyhle hranice jemně narušovalo. Princezna Agnes. Mezi nimi se postupně vytvořil vztah, který byl víc než jen profesionální. Nebyl chladný ani odtažitý, naopak. Byl blízký, upřímný a plný důvěry. Dokázaly spolu mluvit o věcech, které Sofia s nikým jiným nesdílela, smát se i mlčet beze slov. Byla to zvláštní rovnováha. Sofia nikdy nezapomněla na svou roli. Věděla, kde jsou hranice, nebo kde by alespoň měly být. Ale s Agnes se ty hranice občas rozmazávaly. A přesto si vždy připomínala to nejdůležitější. Byla tu proto, aby chránila a ten slib byl silnější než cokoliv jiného.