Solène se narodila jako první. Jen o pár minut před Selèné, ale i tak to stačilo k tomu, aby se z ní automaticky stala budoucí nástupkyně královského trůnu. Od samého začátku byla považována za tu, která bude nést největší zodpovědnost, aniž by jí někdo dal možnost volby. Selèné přišla na svět krátce po ní a od prvního okamžiku bylo jasné, že jejich životy, i když spojené, povedou rozdílné cesty. Právě tento rozdíl mezi nimi posílil pouto, které bylo zároveň neoddělitelné a naprosto výjimečné. Solène a Selèné si navzájem byly oporou, dokázaly si rozumět bez slov a v jejich společnosti svět působil bezpečněji a klidněji.
Dětství Solène bylo plné přepychu, ale postrádalo lehkost. Palác byl velkolepý a plný lidí, přesto v něm často chyběla opravdová blízkost. Solène byla neustále vedena k disciplíně, k sebekontrole a k tomu, aby byla příkladem pro ostatní. Každý její pohyb byl sledovaný, každá chyba připomínaná. S matkou však byla situace úplně jiná. Mezi nimi panoval hluboký a přirozený vztah. Trávily spolu hodiny, kdy mohly být jen samy sebou. Matka ji učila číst, sledovat hvězdy, chodit zahradami a v těch chvílích se všechno zdálo lehké, bezstarostné, skoro normální. S ní Solène mohla zapomenout na tíhu očekávání a na to, že od ní všichni kolem čekají dokonalost.
S otcem to bylo přesně opačně. Byl přísný, neústupný a emočně vzdálený. Manželství s jejich matkou vzniklo z politických důvodů a nikdy v něm neexistovala skutečná láska. Solène brzy pochopila, že matka je spíš součástí dohody než partnerkou, a otcovy nevěry jen upevnily její pocit, že mužům nelze ve vztahu úplně důvěřovat. Naučila se držet si odstup a chránit si city, protože zklamání bylo vždy blízko, když někdo, koho měla ráda, selhal. Tento pocit se hluboce zakořenil a ovlivnil všechna její pozdější citová pouta.
Z jednoho otcova vztahu se narodil nevlastní bratr. Jeho příchod vyvolal napětí, ale Solène k němu nikdy nepociťovala nenávist. Spíš chladné pochopení, že je výsledkem otcovy nezodpovědnosti, nikoli vinou dítěte. Později se narodil ještě mladší bratr, ke kterému Solène cítila ochranitelský vztah, ale přesto zůstával její nejbližší člověk Selèné. Jejich sesterské pouto bylo pevnější než všechny ostatní rodinné vazby a dodávalo jí sílu, kdykoliv to okolnosti vyžadovaly.
Dospívání pro Solène nebylo jednoduché. Často se s otcem dostávala do konfliktů, zejména během rodinných večeří. Odmítala mlčet a přijímat rozhodnutí, která jí byla vnucována bez vysvětlení. Kladla otázky, vyjadřovala nesouhlas a nenechala se umlčet autoritou. On to vnímal jako vzdor, ona jako nutnost zachovat si vlastní rozum a hlas. V tomto období se také poprvé nešťastně zamilovala. Cit přišel nečekaně a skončil dřív, než mohl vůbec dostat šanci. Zklamání ji bolelo, ale zároveň ji naučilo, že city nejsou slabostí, jen něco, s čím se musí naučit zacházet.
Postupně se naučila zocelit svou mysl. Přijetí vlastního titulu nebylo jednoduché. Dlouho ho odmítala, považovala za klec a zátěž, ale nakonec si uvědomila, že útěk by nic nevyřešil. Rozhodla se roli přijmout po svém. S vlastní pýchou, bez ztráty hranic a s vědomím, že od ní všichni očekávají sílu.
Zlom přišel během jedné rodinné večeře. Otec bez kompromisu oznámil, že vyšle své dcery do Illei. Vyhlašoval další tradiční ročník Selekce, a jejich účast měla zastupovat zemi a posílit diplomatické vztahy. Nebyl prostor pro diskuzi. V tu chvíli Solène pochopila, že další kapitola jejího života začne daleko od domova. Tentokrát už nepůjde jen o poslušnost, ale o to, kým se skutečně stane.