Stefania se narodila 21. června v Itálii do průměrné šlechtické rodiny, která měla bohatší rodinnou historii než skutečné finanční zázemí. Rod Hautevillů si po generace zakládal na dobrém jménu, tradicích a kulturním kapitálu, i když jejich současné konto už dávno neodpovídalo někdejší slávě. Právě proto byla v rodině kladena velká váha na stabilitu, vzdělání a bezchybnou reputaci. Chyby se odpouštěly jen potichu a úspěchy se očekávaly jako samozřejmost.
Její otec Bruno byl pragmatický a cílevědomý muž, který věřil v řád, disciplínu a odpovědnost. Od dětství Stefanii učil, že emoce jsou důležité, ale rozhodnutí musí být rozumná. Matka Silvia byla jeho přirozeným protějškem – kulturně založená, citlivá a vnímavá žena, která své děti vedla k umění, hudbě a tanci. Právě po ní Stefania zdědila lásku k pohybu, rytmu a estetice. Doma se často vedly dlouhé rozhovory o politice, etice i běžných povinnostech, u kterých Stefania seděla, poslouchala a vstřebávala atmosféru dospělého světa, i když by si mnohdy raději malovala do sešitu nebo se snažila porazit dalšího bosse v oblíbené hře.
Její dětství bylo klidné a materiálně skromné, avšak intelektuálně podnětné. Nikdy nebyla bezstarostným dítětem – už v raném věku si všímala napětí v hlasech dospělých, nevyřčených vět i změn nálad v místnosti. Tanec, plavání a aerobik pro ni představovaly způsob, jak zpracovávat emoce, které neuměla přesně pojmenovat. Ve škole rychle vynikla v humanitních předmětech a jazycích. Měla přirozený cit pro strukturu věty, význam slov a schopnost klást otázky, které ostatní spolužáci přehlíželi. Učitelé si brzy všimli její bystrosti a schopnosti formulovat myšlenky s neobvyklou přesností.
Po maturitě byla přijata na univerzitu, kde se rozhodla pro náročné dvouoborové studium filozofie a lingvistiky. Volba to byla promyšlená – filozofie jí nabízela nástroje k pochopení moci, pravdy, morálky a lidských motivací, zatímco lingvistika jí umožňovala nahlédnout, jak jazyk tyto koncepty nejen vyjadřuje, ale i formuje a manipuluje s nimi. Studium bylo intenzivní, vyčerpávající a často osamělé, ale Stefania v něm nacházela hluboké uspokojení. Bakalářské i následné magisterské studium dokončila v řádném termínu a s velmi dobrými výsledky, čímž potvrdila, že náročná cesta byla správnou volbou.
Během studia absolvovala několik stáží zaměřených na mezinárodní komunikaci, etiketu a práci v multikulturním prostředí. Právě zde se poprvé setkala s dvorským protokolem a světem diplomacie. Zjistila, že tento svět je plný nevyřčených pravidel, skrytých významů a jemných her, kde jedno špatně zvolené slovo může mít dalekosáhlé následky. Naučila se, že slova mohou chránit i ničit a že správně zvolené ticho má někdy větší váhu než sebelepší projev.
Přijetí pozice komorné princezny Arii Napolitano bylo výsledkem kombinace osobních doporučení, rodinných vazeb a jejích vlastních schopností. Odchod z Milána do Říma pro ni nebyl snadný, ale chápala jej jako nutný krok k vlastní nezávislosti a profesnímu růstu. V paláci si musela rychle osvojit nová pravidla – absolutní diskrétnost, poslušnost a schopnost být neviditelnou. Přesto si zachovala vlastní vnitřní kompas, který jí pomáhá orientovat se v intrikách, mocenských hrách a nevyřčených konfliktech dvora.
Minulost ji formovala v ženu, která dokáže stát pevně mezi světy – mezi loajalitou k rodině, povinností ke koruně a vlastními morálními zásadami. A právě tato rovnováha z ní činí nepostradatelnou součást blízkosti princezny Arii Napolitano.