Narodil se do rodiny, která byla ztělesněním dysfunkce. Navenek se jejich život zdál obyčejný, dokonce klidný, ale za zavřenými dveřmi vládla krutost. Otec, alkoholik s násilnickými sklony, terorizoval rodinu téměř každý den. Matka, příliš zlomená na to, aby bojovala, se stáhla do sebe a snažila se přežít. Jako nejstarší ze tří dětí cítil zodpovědnost za své mladší sourozence. Byl to on, kdo se jim snažil vytvořit iluzi bezpečí, i když ho sám nikdy vlastně nepoznal.
Dětství a dospívání strávil ve stínu otcovy tyranie. Každá chyba, každé zaváhání mohlo vést k výbuchu vzteku. Navzdory tomu byl odhodlaný najít způsob, jak se z toho pekla dostat. Vždycky snil o tom, že odejde, ale nevěděl jak.
Ve škole byl průměrným studentem. Měl talent na sport a fyzické aktivity, ale jeho vnitřní neklid ho často srážel zpátky. Když se blížil konec střední školy, stále více ztrácel motivaci pokračovat ve studiu. Nakonec školu opustil, aniž by měl jasnou představu o budoucnosti. Po odchodu se začal toulat po okolí a hledat místo, kde by mohl být užitečný.
Chvíli pracoval jako dobrovolník v útulcích, pomáhal bezdomovcům a sbíral zkušenosti s různými charitativními organizacemi. Tyto krátkodobé práce mu dávaly pocit smyslu, ale nikdy se dlouho nezdržel na jednom místě. Touha najít svůj cíl ho hnala dál.
Nakonec se rozhodl, že potřebuje pevnou strukturu, a tak nastoupil do armády. Vojenský život mu nabídl přesně to, co mu chybělo: disciplínu, řád a jasný směr. Přes tvrdý výcvik se rychle vypracoval a brzy se stal členem speciálních jednotek. Ve službě našel nejen sebevědomí, ale také způsob, jak využít svůj potenciál. Operace, na kterých se podílel, byly nebezpečné, ale dávaly mu pocit důležitosti a hodnoty.
Během jedné operace byl však těžce zraněn – střepina mu zasáhla nohu, což znamenalo konec jeho kariéry u speciálních jednotek. Náhlá ztráta toho, co ho definovalo, ho uvrhla do hluboké deprese. Po měsíci fyzické i duševní rehabilitace se rozhodl, že svůj život musí posunout jiným směrem. Zapsal se na kurzy a stal se zdravotním. Tato práce mu dala možnost zachraňovat životy jiným způsobem a zároveň mu připomněla, proč kdysi toužil pomáhat.
Během studia se seznámil s dívkou, která mu ukázala, že život může být krásný. Byla laskavá, trpělivá a nikdy na něj netlačila. Pomohla mu znovu věřit, že může být někým lepším. Po nějaké době randění mu oznámila, že čekají dítě. Zpráva ho zasáhla jako blesk z čistého nebe. Na jedné straně ho naplnila radostí, na druhé straně se ho zmocnil strach.
Začal si připomínat svého otce. Co když zdědil jeho násilnické sklony? Co když nezvládne být otcem a selže stejně jako on? Tyto obavy ho začaly pohlcovat. Ačkoliv ho jeho přítelkyně ujišťovala, že z něj bude skvělý otec, jeho vnitřní démoni byli silnější. Nakonec dospěl k přesvědčení, že pro dítě a jeho matku bude lepší, když z jejich života zmizí.
Jednoho rána, aniž by jí cokoliv vysvětlil, odešel. Utekl před svou minulostí, před strachem z budoucnosti a nakonec i před sebou samým. Přijal na nějaký čas práci zdravotníka v královském paláci, kde mohl uplatnit své zkušenosti z armády i zdravotnické praxe. Jenže to mu nezaplnilo prázdnotu po službě, a tak nakonec se i přes všechny překážky přidal ke strážcům. V myšlenkách se často vracel k ženě, kterou opustil, a k dítěti, které možná nikdy nepozná.