Přesně před třiceti-osmi lety se ve Finském městečku jménem Pori narodil malý chlapeček. Jeho rodiče si ho zamilovali už od prvního pohledu co jej uviděli. Rozhodli se jej pojmenovat Tuomas Väinö Lahtinen, ale většinou jej oslovovali "Tuo".
Malý Tuo jako malinký často trpěl nemocemi a jeho rodiče to bolelo. Nejhorší pro rodiče co se může stát je vidět své dítě jak se trápí. A Tuo se trápil dvakrát častěji než průměrné dítě v jeho věku.
Rodiče se rozhodli, že základní školu projde v soukromí. Jelikož nebyli nejchudší najali mu soukromého učitelé i doktora. Nebylo to tak, že mohli peníze rozhazovat tam kam se dalo, ale jejich jediný syn byl jejich prioritou tak jakoby byl každého správného rodiče.
Když si šel Tuo hrát ven, většinou skončil doma s pláčem. Venku na něj děti pokřikovali, že je to jen obyčejný simulant, že dostane všechno co chce, že je postižený, že je prostě debil. Jako malý mu to bylo hodně líto, protože zabolí, když vás někdo s kým si chcete hrát nazve debilem..
Ale jeho domácí studium se dost vyplatilo. Naučil se plynule kromě rodné finštiny mimo jiné taky maďarsky nebo dánština. Jeho učitel byl docela v údivu, že je tak nadaný.. ale ohledně jeho nemocí.. zjistilo se, že má oproti jiným lidem v jeho věku má dost slabou imunitu. Díky bohu se mu dostalo přesvědčení o tom, že se to ještě může zpravit. A pro něj to bylo dost důležité. Nechtěl se od ostatních lišit. Už nechtěl být tím nepovedeným, ošklivým káčátkem. A tak se do napravení svého fyzického zdraví pustil naplno. Doma začínal cvičit a když se blížil čas na to si najít střední školu dlouze přemlouval své rodiče o vojenské. A doopravdy dlouze. A nakonec se mu to povedlo. Ale příprava na zkoušky byla dosti tvrdá už pro obyčejného člověka, natož pro člověka s oslabenou imunitou.. Musel změnit jídelníček, chodit do posilovny, cvičit minimálně dvakrát denně a celkově tak trochu překopat svůj standard. Ale byla to změna, která mu možná pomůže. Nebo v to, alespoň minimálně doufal.
A pak nastal den D. nebo spíše den Z. jako zkouška. ZZ jakožto zkouška zdatnosti se nikdy nejevila jako nejlehčí. A to ani pro obyčejného člověka v jeho věku, natož pro něj který má oslabenou imunitu. Ale i tak do toho šel z nějakou tou nadějí. Bylo mu jasné, že dětství mu to nevrátí, ale alespoň by mu to splnilo jeho dětský sen. A to bylo pro něj něco důležitého.
A i když existovalo pořád několik lidí, kteří ho odrazovali a shazovali ho on to o to více chtěl zvládnout. Chtěl dokázat, že není jako oni.. že je lepší.
A jeho přání se taky změnilo. Na zkouškách podal neuvěřitelný výkon, což vedlo k jeho omdlení. Doktoři byli v šoku už jen z toho co dokázal a pak i z toho, že se po pár hodinách vzbudil čirý jako rybička. Bylo to něco pro ně dost nepochopitelného.
Ale Tuo byl šťastný. Dokázal jak sám sobě tak i ostatním co dokáže. A taky si splnil jeho sen! Konečně!
Ale být na vojenské škole nebyla procházka růžovou zahradou. Jejich tréningy byli fyzicky i psychicky hodně namáhavé, dokonce museli obdržet kurz přežití v přírodě, jinak by se nedostali do dalšího ročníku. I přes tyto ne dvakrát nejmilejší věci bylo studium to nejlepší co mohl udělat. Dalo mu několik nových zkušeností a cílů, které chtěl v životě dokonat.
A pak jakmile dostudoval tak se zase vrátil domů. Svou rodinu nevyděl dlouho, pro někoho nepředstavitelnou dobu, protože nebyl jako ostatní, kteří když mohli tak za svými rodiči jeli. Nechtěl. Zaprvé to bylo dost daleko, zadruhé je ani sebe nechtěl vystavovat ještě většímu psychickému nátlaku a za třetí je chtěl i tak trochu překvapit.
A překvapení to vážně bylo, když se objevil ve dveřích domu. Ale spíše pro něj. Kolem jeho matky bylo několik doktorů, což bylo dost šokující. Svého otce si v první moment vůbec nevšiml. Zjistil, že se k ní od někoho dostalo, že zemřel a ona z toho protrpěla infarkt. V ten moment měl chuť toho kdo to řekl vzít pod krkem, ne-li uškrtit..
Ale čas plynul a on měl svůj cíl. Dostat se do královské stráže. Sice to pro něj znamenalo podstoupit ještě další ZZ, ale neřešil to. Chtěl to. Chtěl se tam dostat. A je fakt, že měl už v té době dost silnou vůli.
A jeho dřina se na tom i nakonec dost podepsala. Ale v dobrém smyslu. Dostal se mezi královské stráže a i když byl mezi nováčkami dokázal podat výkony i těch pokročilejších. Samozřejmě, že se ještě musel dost učit, ale to tak je vždycky. Nikdo není dokonalý i kdyby tak vypadal. Vždycky za tím něco stojí.
Ale on šel dál. Učil se a snažil se dostat mezi ty nejlepší i když to bylo dost namáhavé.
Jednou v paláci potkal dívku. Podle jeho slov byla krásná jako obrázek a možná se mu taky zalíbila jak bylo vidno pro svou lásku ke psům, což měli společné.
A on se rozhodl se s ní seznámit. Vypadalo to, že si docela padli do oka a tak po pár týdnech co se bavili si řekl, že by jí mohl říct své tajemství. Své city, které jen tak nikomu ještě neřekl. Doufal, že je opětovala a ukázalo se že ano. Nebo alespoň to tak možná chvíli ze začátku bylo..
Chvíli spolu byli dost často, dokonce se objevovali na akcích, ale už ze začátku bylo Tuovi divné, že po něm pořád něco požaduje. Později zjistil, že ho jen využívala a nic víc v tom nebylo. To ho hodně zlomilo a v dobu se více méně uzavřel do sebe a více začal pracovat na sobě samém.
A i přes všechnu jeho snahu jeho nejvyšším postavením bylo stát při královské rodině někde v rohu místnosti při akcích a zakročit, kdyby se něco dělo. Ale potkal tam strážce, který na tom byl podobně jako on. Začali se dost bavit a netrvalo dlouho a stali se z nich hodně dobří přátelé. Říkali si většinu věcí a Leo se jednou rozhodl vzít Tua do klubu. Tuo už od malička neměl bary rád z určitých důvodů a vždycky se na ně díval jenom z povzdálí a se znechucením. Ale pro jednou si řekl, že svému příteli nemůže ublížit a tak na to kývl.
Už jenom od chvíle kdy se tam objevil se cítil divně. Vůbec se mu tam nelíbilo, ale jakmile před něj Leo dal dva panáky, rozhodl se tam ještě chvíli vydržet. Jenomže jeho čekání vážně v hod nepřišlo a on si ho nejspíše blbě vypočítal. Těch panáků byl jenom jeden, nebo dva. Bylo jich daleko více, ale tím že Tuo na takovou dávku nebyl zvyklí sotva byl schopen chodit. Leo na tom sice nebyl o moc lépe, ale minimálně byl při smyslech, což bylo lehce uklidňující, ale ne moc.
Nakonec pomalu ani nevěděl jak se objevil ve svém pokoji. Byl lehce zmaten, točila se mu hlava a bylo mu špatně. Rozhodl se to zaspat, jenomže další den se to nezlepšilo, ale naopak ještě zhoršilo. Rozhodl se si dát jeden den volna, což nebylo milé rozhodnutí. Chvíli mu hrozilo, že dokonce dostane padáka. Ale nestalo se tak. Král byl moudrý a tušil, že jeho schopnosti jsou vážně dobré a nechat ulétnout někoho kdo je takový by nebylo dobré rozhodnutí. A tak ho tam nechal.. s podmínkou, že nesmí nic udělat, ale nechal.
Ale neznamená to, že se od té doby Tuo nějak nebavil. Bavil, ale podle svého.
Pak přišel den, kdy si ho královská rodina zavolala do velkého sálu. Bál se, že něco udělal, ale opak byl pravdou. Ukázalo se, že jej král chtěl povýšit. Divil se a zajímalo ho na co. Zjistil, že se stane strážcem pro princeznu Nellu. Byl docela zakončen, ale nechtěl se vyptávat. Věděl, že princezna je.. svým způsobem specifická. A to věděl, že za chvíli je čeká cesta do Illéi. Nebyl z toho zrovna dvakrát nadšený, ale zároveň byl. Zní to divně, ale je to tak. Dostal pokyny k tomu, aby se princezna klidně i silou seznámila se svým snoubencem. Ale on nechtěl používat proti někomu kdo je "vzácnější" než on sílu. Chtěl to vzít z diplomatického hlediska. A tak jenom čekal, kdy jim bude oznámeno, že je na čase jít..