Henry Callahan se narodil jako jediné dítě do rodiny, kde nikdy nechyběla spousta peněz, služebnictvo a život, který by mnohý považoval za splněný sen. Aspoň okrajově. Jeho otec, Marcus Callahan, vedl technologickou společnost zabývající se bezpečnostními systémy, krizovým řízením a zkoumáním lidského chování. Byl přesvědčený, že paměť, strach a loajalitu lze tvarovat už od dětství, a protože měl možnost experimentovat, nijak se nebránil tomu, aby jeho syn Henry byl malým pokusným králíkem. Eleanor Callahan, jeho matka, vedla nadaci zaměřenou na urbanismus a vzdělání, a protože byla pořád někde na cestách, zůstávala rodina často rozptýlena po svých vlastních projektech.
Henry byl inteligentní dítě. Byl obzvláště klidný, pozorný a vnímavý, o což se zasloužila jeho drahá tetička Mary, u které býval většinu času, když na něj jeho otec neměl čas. Právě kvůli této péči ale Marcus nabyl toho vědomí, že je jeho syn obzvláště inteligentním jedincem, a proto dokonalým na to být pokusným králíkem v těchto lehce znepokojujících praktikách vědy a neoficiálních testů prováděných pod pokličkou. Jenže jak se ukázalo, odhodlaný vědec nedokázal odhadnout práh zdravého zkoumání. Sledování reakce na stres, izolaci, změnu prostředí, podprahové podněty. Všechny tyto experimenty vedly k absolutnímu psychickému přetížení malého chlapce, následným neodhadnutelným reakcím jeho mozku, záchvatům a následné posttraumatické amnézii, kdy si nepamatoval svou identitu ani svůj dosavadní život. Šestiletý chlapec byl tak umístěn do zařízení, které mělo dítě stabilizovat. S čím však Marcus rozhodně nepočítal, že by se tak malému dítěti s pudem přežití vůbec podařilo utéct. A tak skončil Henry na ulici chudinské čtvrti, kde přespával v opuštěné polorozpadlé budově. Zmatený, bez paměti, bez vědomí, kým je a co by měl dělat. Po dvou dnech byl tak svým otcem prohlášen za mrtvého po nešťastné nehodě, kterou nedokázal zastavit pro svou nepřítomnost.
Přežít bylo najednou důležitější než chápat. A tak se Henry už jako malý naučil to jediné, co mu dávalo smysl. Brát si tam, kde mu nikdo nic sám nenabídl. O penězích neměl ponětí a svět financí pro něj byla španělská vesnice stejně jako vlastní minulost. Jeho ruka proto sahala hlavně po jídle a po všem, co by se dalo sníst, vyměnit nebo nějak využít. Netrvalo však dlouho a tvrdě narazil. Konkrétněji tři měsíce, které se snad zdály jako celá věčnost. Člověkem, který ho přistihl při krádeži osobních věcí, byla brunetka s neuvěřitelně pronikavým pohledem, kvůli kterému chlapec zůstal jako opařený stát na místě, zatímco jeho ruku pevně svírala. Bylo to poprvé, co se na něj za tu dobu někdo usmál. A rozhodně by nečekal, že úsměv uvidí na rtech zrovna téhle ženy.
Sám si jen matně vzpomíná na to, jak se ocitl u stolu s teplou polévkou před sebou. Na to teplo, které v domě bylo a další děti, které ho bombardovaly náloží otázek, na které šokem nedokázal ani odpovědět. Tehdy dostal své druhé jméno v životě, Vincent. A spolu se jménem i novou identitu, domov a hlavně novou rodinu. A jeho tělo na to nedokázalo reagovat jinak než brekem.
Vinnie byl klidné, tiché a vděčné dítě. Nepotřeboval na sebe upozorňovat, spíš si hleděl svého a snažil se nepřekážet. Dokud mu ovšem někdo něco neprovedl. Měl totiž tendence tyto konflikty vracet. Dvojnásob. Jeho největší starostí byla potřeba zavděčit se, být užitečný a mít pocit, že má své místo. Často si ho lidé všimli až v poslední chvíli. Dokázal být překvapivě nenápadný, téměř neslyšný. Aby přispěl do rodinného rozpočtu, našel si ve svých třinácti brigádu v italské kuchyni, kde po večerech umýval nádobí. Práce byla monotónní, ruce měl permanentně rozmáčené, ale Itálie a kulinářské umění ho naprosto pohltily. Jeho největším idolem byl šéfkuchař Giovanni, který chlapci neřekl jinak, než zkomoleninou jeho jména “Vincenzo”. Ten si byl vědom chlapcova zájmu v kuchyni. A protože vášeň v přípravě jídel sdílel, rozhodl se z brigádníka udělat jednoho ze svých učedníků. Jelikož se v kuchyni ale mluvilo italsky, začal tato slovíčka chlapec sám rozpoznávat a používat. Po dvou letech tak dokázal tímto jazykem hovořit plyně. Den trávil výcvikem, po večerech chodil do kuchyně. Díky dostatku peněz si pak mohl našetřit dostatek, aby utrácel na tetování a piercingy, ve kterých se cítil dobře. Nechat po sobě kreslit mu dělalo radost A s každým dalším tetováním si na nich vypěstoval závislost, která skončila u více jak šedesáti tetování. Přesný počet neví, přestal to už dávno počítat.
Práci v paláci dostal ve svých dvaadvaceti letech a už samotný fakt, že se tam ocitl, byl tak trochu malý zázrak. Nastoupil nejdřív jako obyčejný kuchař na záskok. Samozřejmě s falešnými doklady. Díky svému talentu se však probojoval mezi elitku kuchařů, ze které nakonec vyšel jako šéf celého kuchyňského oddělení. Nebudeme si nalhávat, že za jeho vyšší pozici mohlo hlavně uvážení jeho bývalého vedoucího, pro kterého byly Vincenzovy urejpané poznámky jako jeho vlastní. Sadista. Ted je palácová kuchyně jeho teritoriem. Vřele doporučuje mu tam na lince nesmilnit. Z historie už totiž víme, že tam jsou umístěné kamery.