Viviane Maria Santos se narodila dne 15.6. Už od malička se pyšnila krásou, ale tolik lásky jaké takové malé dítko potřebuje se jí nedostávalo. Její otec nesnesl pomyšlení na to, že by na trůnu měla v pozdějším věku sedět žena a dával to silně najevo. Vivi jako menší viděla mnohokrát jak se její rodiče hádají, a dokonce i jak její otec matku uhodil. Ale tím, že byla maličká to nedokázala moc dobře pochopit a tak z toho byla akorát tak ještě více vystrašená.
Když Vivi byli čtyři roky, narodil se jí malý bratříček. Její otec si však nevšímal jí, jednoduše jakoby zmizela ze světa. V jeho očích byl najednou jeho následník trůnu, kterého si vychová tak jak moc bude potřebovat. A taky svým stylem.
A tak Vivi začala nalézat útočiště u matky. Měla oba sourozence ráda nadevše. A Vivi svého bratříčka také měla velmi ráda, ale bála se, že se z něj stane stejný surovec jako je její otec. Ale to neměnilo nic na tom, že měli své tajné úkryty, kde mohli utéct a nikdo kromě nich o nich nevěděl, nebo že se třeba hodili po zámku. Byla na nich dost vidět ta sourozenecká láska, která dosti lidem chybí.
Ale jak čas plynul Alf měl více a více povinností, kterými ho otec zasypával. I z jeho kanceláří, kde čas trávili se ozývali hádky ve smyslu, že Alf nepotřebuje, aby mu stál jeho otec furt za zadkem, nebo, že k životu jeho rady nepotřebuje.
A i přesto, že byl Alf mladší působil o dost vyspěleji než Vivi. Možná to byl od otce jakýsi účel. Mezitím co Alf byl někde se svým otcem, ona trávila čas se svou matkou. Často spolu chodili do ateliérů, kde vyšívaly, nebo třeba kreslili. A ještě ke všemu měla od malička sklony k módě. Semtam si bokem něco navrhla, ale moc toho nebylo. A vůbec neměla nikoho kdo by dokázal její nápady zpracovat. A i tak se z takové prkotiny, později stal sen.
Vivi ale měla několik nevyřčených přání, o kterých ale nechtěla aby někdo věděl. Dokázala je zabalit do lístku, třeba růže a vyhodit oknem ze své komnaty pryč. Pro někoho to možná mohlo být zvláštní, ale jí to pomáhalo se svěřit alespoň někam, když ne někomu.
Čas plynul a jejich vztah s Alfem šel čím dál více hůře. Jednoho dne Vivi prostě napadlo, že nějak zorganizuje mezi jejich komnatami něco co by jim pomohlo se nějak dorozumět. Sice jim, než to udělali trvalo dlouho, ale když to něco mělo finální podobu a zjistili, že to funguje byli dost nadšení.
A tak od té doby si začali posílat různé zprávy, když už za sebou nemohli tak často chodit. Zjistila o Alfovi dost věcí, které nevěděla a on zase o ní. Byla zase ráda, že spolu mají vícero kontaktu, i když pro někoho tohle nemusí být zrovna originální a nejlepší.
A pak nastalo vystupování před národem. Měli proslov na několika akcích, ale Vivi nebyla.. připravená. Vždycky, když na akci měla něco říct, jakoby zapoměla jak se doopravdy mluví. Skoro vždy to dopadlo tak, že z akce utekla a doma si vysloužila hodně velký řev a někdy i řadu pohlavků. A to byli momenty, kdy přestávala věřit lidem. Byla i v době, kdy nevěřila vůbec nikomu, a to ani své rodině. Vždycky to dopadlo tak, že se s pláčem zamkla v komnatě a klidně i několik dní z ní nevylezla ven. Neměla na nikoho náladu, a šlo na ní poznat, že nemá moc dobrý spánkový režim.
I občané se začali strachovat co se s jejich královským poupětem stalo. Princezna nikde nebyla viděná, byli viděni jen ostatní členi a to je znepokojovalo a přinášelo jim to dost velké obavy.
A mezitím Vivi neměla nikoho. Nikoho. Nikdy v dětství nepotkala žádné přátele, jelikož byla za hradbami paláce a její škola byla v paláci se soukromým učitelem. Vždycky jí to bylo vysvětleno tak, že za hradbami není bezpečno, že jí lidé ublíží a že má zůstávat u rodiny, tam kde je její místo. Jediný koho kdy měla byl její bráška, ale u toho i ta důvěra upadla. Ale když se pak rozhodla si přečíst všechny vzkazy, které se k ní dostali, byla odhodlaná tu důvěru k němu zase vybudovat. A tak si s ním opět začala psát. Sice pomalu, ale za to jistě.
Pak jí bráška začal častěji donášet jídlo a tak opět začala jíst. Bylo na ní vidět, že působí zdravěji a očividně se i její spánek dost zlepšil. A pak začala zase opouštět svou komnatu, s tím, že se ale především držela svého brášky. Od svého otce se snažila držet co nejdále, jelikož se ho prostě bála a měla z něho dost velký strach.
Jednoho dne přišla do kuchyně. Ráda do ní vždy chodila něco ujídat, ale v ten den tam byla kvůli něčemu jinému. Chtěla i s bráškou utéct z paláce a jak jinak by to mohli udělat, než v prostém oblečení. A třeba i jako služební, nebo kuchaři.
Když dostali prosté oblečení a všechno potřebné opatrně se vytratili z paláce ven. Venku bylo nádherně a při všech těch jejích nepovedených proslovech si ani neuvědomila tu okolní krásu.
Ale pak přišel den, který všechny srazil na kolena. A Vivi nejvíce, jelikož měla se svou matkou nejbližší vztah. Onemocněla, a i když povolávali ty nejlepší doktory všichni jim řekli, že už je pozdě a že není cesty zpět. Vivi byla několik dní u své matky, aby na ní dávala pozor. I když si u ní s důvěrou klesla níž, měla jí také vážně ráda a nedokázala se smířit s tím, že by o ní měla nadobro přijít. A pak.. tma. Všude jenom tma. Její matka byla mrtvá. Umřela a ona neměla co dělat. A i přes podporu svého mladšího brášky se jí slzy váleli po tvářích ještě dost dlouho po tom.
A to by toho nebylo málo, kdyby jim jejich otec neřekl, že pojedou do Illey. Oboum vyhrožoval, že se bez urozeného partnera na jejich úrovni nemají vracet a Vivi z toho byla akorát tak celá vyklepaná. A tak se museli vydat na cestu. A to ještě Vivi nevěděla, že bude mít za svým zadkem 24/7 strážce, který má podávat jejímu otci všechno co bude vědět..