Když srdce ztratí pojem o lásce, samota zatemní tvou mysl. Nikdy nepochopíš, co znamená opravdu milovat, i kdyby sis to mohl dovolit…

I jeho básně byly vždy podobného rázu, o samotě, o lásce, kterou nikdy nenašel, o pochybách a touze se vytratit.

Hyungwon byl považován za mrzáčka už od malička. Od narození byl neverbální a byla velká možnost, že mu to zůstane a možná se to stane v pozdějším stádiu i úplnou němotou. Proto byl od malička nucen se učit znakovou řeč. Učil se jí s ním i jeho otec, Ye-jun. Hyungwonova matka nebyla nikdy v obrázku, sice si Ye-juna vzala, ale bylo to jen kvůli výhodám ze sňatku. Ona byla bohatá a Ye-jun aristokrat.

I když měl s otcem, díky sdílenému jazyku, blízký vztah. Hyungwon ho učil nové znaky a Ye-jun ho naoplátku učil kreslit a malovat. Moc dlouho mu to nevydrželo, neboť jeho otec zemřel na selhání orgánů kvůli dlouhému boji s anorexií. Hyungwonovi bylo právě osm let, když musel na své narozeniny absolvovat pohřeb svého otce s otevřenou rakví. Bylo mu tenkrát hodně zle, když musel jedinému člověku, který mu věnoval více než pohled, říci sbohem. Už nebyl nikdo, kdo by ho držel za ruku a chlácholil ho o tom, že věci budou lepší. Kvůli tomuhle incidentu byl vytáhnut ze školy, do které dosud docházel, a byl přesunut na domácí učení. Hyungwonova matka se stala regentkou. Jelikož byla vedle Ye-juna spíše na okrasu, nevěděla, co s mocí, která jí padla do klína, a proto nadělala mnoho špatných rozhodnutí, možná částečně i pro její vlastní dobro. V Koreji nastala šedá krize, kdy bohatí si namastili kapsu a chudí se mohli udřít k smrti. A kdyby jen tohle byl jediný dopad na stát. Mezitím, co celá ekonomika šla do kelu, Hyungwon už ve svých dvanácti byl učen všem možným zákonům, lidským mravům. Bylo mu zakázáno vycházet ven, neboť na něj hodně tlačili kvůli studiu. Nebylo mu dovoleno se ani vrátit mezi své vrstevníky a povyrazit si. Nechápal to, před úmrtím svého otce si tyto věci mohl aspoň krajně dovolit. Když měl čas, nezmohl se na nic jiného než spánek nebo čumění do zdi. Někteří by se i divili, že zdravé dítě dokáže vyhovět i ve dvanácti, ale bohužel je tomu tak. Nebyl schopný ani číst knihy, natož kreslit. Během studia se i rozmluvil, což bylo asi jediné plus na celé této šarádě.

Byl donucen rychle vyrůst a s prvním výstupem před kameru ve čtrnácti letech byl krutě kritizován. Když to nebyl věk, tak znechucení z jeho vizuálu, nebo občasná sexualita jeho nevinného mladého já, či dostal nálož výhružek a pokusů o vyvolání pocitu viny za činy jeho matky. Když Hyungwona nerozebírali kritici, tak v paláci občas služebnictvo, nebo venku občani, a proto se více stáhl. Nerad vystupoval na veřejnosti, i když to byla jeho povinnost. Občas si hrál s myšlenkou, že si něco udělá, ale byl obdařen velkým pudem sebezáchovy, takže mu vadilo jen pomyšlení, že se řízne o papír.

V šestnácti mu připadla do klína koruna. Tedy — byl mu udělán velkolepý obřad, ze kterého neměl nijak velkou radost, neboť už od prvního momentu mu bylo zle, měl strach z toho, co si o něm lidé budou myslet. Zařadil se mezi jednoho z nejmladších králů Koreje. Tímhle obřadem mu též připadl pod ruce všechen bordel, který jeho matka napáchala.

Nebylo to vůbec hezké, pokud mu aspoň jednou denně nepřišla výhružka smrti, asi se něco děje. On sám kupodivu nebyl zlým králem, sice udělal pár chyb, ale nikdy to nezhoršilo stav Koreje. Dal krev, pot a slzy do všeho úsilí o změnu stavu Koreje. I když mu to způsobilo spánkovou deprivaci a postaralo se to, aby neměl žádnou chuť k životu, povedlo se mu to jen za dva roky. Sice to nebyl nejlepší stav, ale bylo to o dost lepší než za jeho matky.

Mohl si dovolit mít nějaký volný čas. Nerozhodl se dohnat mezilidské vztahy a najít si přátele, neboť se bál, že by na něj bylo znovu nahlíženo přes prsty, proto se našel v kresbě a malbě, které se tenkrát věnoval se svým otcem. Byl nadaný právě po Ye-junovi, který měl velkou vášeň pro umění. Občas si touto aktivitou i nahrazuje spánek.

I nadále s ním Korea rozkvétá, i když on sám vadne.