Tehdejší korunní princ Charles, dnes již král, měl v hledání lásky docela neštěstí. Ovšem ke konci pobytu v Illeyi se na něj přeci jen usmálo štěstí. Potkal nebo spíš našel jednu ženu, která si ho získala nejenom svým vzhledem, ale i svou povahou. A o koho se jednalo? Byla to italská fyzioterapeutka, která byla v Illeyi zrovna na stáži. A jak to tak bývá u lásky na první pohled, nezůstalo to jen u pracovních setkání. Od jejich prvního setkání uběhlo pět let a teprve v tuto chvíli bylo oznámeno zasnoubení a budoucí svatba. Proč po takové době? Jednoduše, ani jeden z nich se nechtěli vzdát své profese a ani sami sebe. Loretta byla totiž Italka a jak to tak bývá, stála si za svým, že i když bude Charlesovou ženou, stále bude pracovat jako fyzioterapeutka pro významné lidi. Vzbudilo to nepokoje mezi ní a Charlesovou rodinou, ale jak to tak bývá v pohádkách, láska vždy zvítězí. Ani ne rok po svatbě se Charlesovi a Lorettě narodilo první a poslední dítě, William. A tím začalo i rozdělení jeho světa na britský, kde se musel učit být budoucím králem a na italský, kde byl obyčejným synem a nadějným plavcem, ale k tomu se ještě dostaneme. První roky svého života strávil s celou rodinou v Anglii na jejich panstvích, která jim patří. Pak ale nastal zlom, kdy Loretta po hádce odletěla do Itálie a už se nevrátila zpátky. Nejednalo se o rozvod ani o krátkou hádku, ale tato horkokrevní žena potřebovala cítit teplo svého domova. A to jí Charlesova rodina neumožňovala. V pěti letech tak začal vždy na půl roku lítat do Itálie za svou matku, kdežto zbytek půl roku trávil se svým otcem v Anglii a učil se tomu, co musí jako budoucí král umět. Právě v Itálii objevil už jako malý svou lásku pro vodu a jakékoliv vodní sporty. Miloval se jen tak volně vznášet na vodní hladině a cítit ten klid, který nikde jinde necítil. V Itálii byl jenom obyčejný kluk, který neměl titul a mohl si hrát s obyčejnými chlapci bez rozdílů. Zato v Anglii bylo vše jiné. Chodil tam do speciálních soukromých škol, kam chodili i jeho předkové a musel dodržovat rozdíly mezi jím a jinými dětmi. Navíc mu zde chyběla jeho matka, která ho doopravdy viděla a cítila. Charles... Měl ho též rád, ale díky problémům se svým bratrem Diegem, na svého syna neměl moc čas a občas na něj měl a má moc vysoké nároky. William jej má rád, ale zároveň cítil ten odstup, který si jeho otec udržoval a nechápal proč tomu tak bylo. Ovšem důvod se dozvěděl při jedné z hádek jeho rodičů a důvodu, proč Loretta odjela zpět do Itálie. Po Willovi se páru narodilo ještě jedno dítko, Lotettina vymodlená holčička, ale díky neshodám neštěstím zemřela. V té době byli Charlesovi tři roky a nic si z toho nepamatoval. Nikdy se neptal na důvodu, ale věděl, že se to jednou dozví. Místo půl roku se vše změnilo na školní rok v Anglii a prázdniny v Itálii, což ho štvalo. Vyhovovalo mu být půl rok s mámou, ale být větší část roku s otcem? Ne, z toho byl čistě zoufalý. Když mu bylo patnáct, začal s MMA, do kterého si jej idealizoval jeho otec. Jediným štěstím bylo, že to Willa bavilo, jelikož tak mohl vypustit své zadržované emoce ven. V Itálii je mohl nechat volně proudit, ale doma u otce to nešlo. Musel se zde chovat správně a podle toho co se od něj očekávalo, zatímco v Itálii mohl být svůj. Když mu bylo devatenáct let, vše se změnilo. Díky tomu, že mu MMA šlo (převážně díky ventilování emocí) se čas od času účastnil i nějakých zápasů. A jeden takový se mu stal tak trochu osudovým. Stačil jeden blbý chvat a skončil na skoro rok v rekonvalescenci, jelikož si poranil jeden z pěti bederních obratlů. Trvalo dlouho, než zase dostal plný cit do nohou. Doteď neví, jestli mu pomohl klid v Itálii, kde si vyžádal své zotavení, pomoc od mámy nebo jenom plavání, kdy se cítil zase jako ten obyčejný kluk. A jestli se ptáte, zda se William vůbec vrátil k MMA, tak vás odpověď nepřekvapí. Nevrátil se k tomu. Měl psychický blok, že by se mu zranění mohlo opakovat a on by už tentokrát nemohl znovu cítit nohy bez brnění a mravenčení. Díky tomu, že přišel o svou ventilaci pocitů se z něj občas stal dost nepříjemný člověk, který se dokázal naštvat i za prkotinu. Nedá se říct, že by se to úplně zlepšilo a že by byl se svou ztrátou kompletně vyrovnaný, ale je to o dost lepší. Možná mu v tom pomohl modeling, kde se našel (možná právě díky otcovým genům, kdy si užíval pózování a pozornost), péče o jeho psa nebo jezdectví, kdy našel nový způsob ventilace svých pocitů. I tak po stráveném čase v Itálii musel uposlechnout svého otce a vydat se do Illeyi, kde jenom doufal, že bude vše v pořádku a on se vrátí domů. Pokud možno živý, vzhledem k rebelům.