Když se Rebecca před třiceti lety seznámila na tržnici s Johnem, ani v tom nejdivočejším snu by ji nenapadlo, že potkala svou osudovou lásku. Přesto stála o tři roky později před svatebním oltářem, kde si s Johnem vyměnili svá ano a za další dva roky už je čekal první přírůstek, Elliott. Malý, blonďatý chlapeček byl již od samého začátku ztělesněním klidného, nenáročného dítěte, a tak zřejmě nikoho nepřekvapí, že se mladý pár rozhodl pro pořízení dalšího potomka. Wren přišel na svět ve formě předvánočního dárku a svým narozením se postaral o to, že už se v rodině Waltonů nikdy nikdo nenudil. Odmalička rozdával úsměvy na všechny strany, hihňal se téměř všemu, co mu přišlo pod ruku, prozkoumával krásy světa a v neposlední řadě skoro nikdy nezavřel pusu. Byl přesným opakem svého staršího bratra. Ten se jen málokdy přidával k jeho lumpárnám; spíš je za něj a Emrica, který se do bratrské trojice připojil jako poslední, vždycky žehlil. A že jich nebylo málo. V ulicích jedné z chudých čtvrtí Angeles, začal být známou firmou. Jako divoké dítě se dětskými žertíky běžně staral o zpestřování životů sousedů, když jim například na zahradních párty, které byly v jejich sousedství běžné, měnil v oreo sušenkách mléčnou polevu za zubní pastu. Ani doma pranky nešetřil. Nejednou vyměnil cukr za sůl nebo kápnul do mléka potravinářské barvivo, když se u nich zrovna podávala káva návštěvě. Když Rebecca s Johnem přestali jeho divokou náturu zvládat, zamířili s ním k lékaři. Nebylo přece normální, že má jejich prostřední dítě tolik energie, neudrží pozornost a k unavení by nejspíš potřebovalo koňskou dávku sedativ. Diagnostikovali mu poruchu pozornosti s hyperaktivitou, jinak řečeno ADHD. Všem bylo rázem jasné, proč je tak těžké Wrena zkrotit. Doktor mu předepsal léky, které by jeho onemocnění měly utlumovat a skutečně tomu tak bylo. Rebecce s Johnem tak opadla alespoň část starostí, nicméně se potýkali s mnohem většími problémy. Uživit pětičlennou rodinu žijící v hlavním městě z platu kuchařky a automechanika, nebyla žádná sranda. Dluhy vzniklé kvůli nákladům na bydlení jejich finanční situaci taky zrovna dvakrát nezlepšovaly a Wren tím pádem nikdy nevyrůstal v přepychu. Naopak zažíval dost krušné časy. Ve škole ho děti často šikanovaly jak za jeho povahu, tak za jeho oblečení nebo zastaralý telefon. Kamarádů neměl moc, ty první si našel až ve třinácti a nebyli to zrovna ty nejostřejší tužky v penále. Ale to mu bylo jedno. Nezajímalo ho, jak chytří jsou, z jaké vrstvy jsou nebo v jak moc velkém domě bydlí. Pro něj bylo nejdůlěžitější, že si konečně našel svou vlastní partu. To, že to byly děcka z rodin, co je zanedbávaly, prodávaly kdovíjaké sajrajty nebo jenom neměly dost peněz, bylo a stále je něčím, co pro něj prostě nebylo důležité. Navíc díky nim poznal život dětí, co byly častěji na ulicích než doma, protože s nimi chtěl pochopitelně trávit co nejvíce času.
Studiem Wren proplouval, aniž by věděl jak. Na školu odjakživa docela kašlal, přestože v hlavě neměl vzduchoprázdno. Neměl jen dostatek ambicí nebo financí na to, aby se jednou stal právníkem nebo doktorem. Proto po úspěšném zakončení střední začal pracovat v baru na pozici barmana. Ta práce ho bavila. Mohl trávit čas s lidmi, poslouchat jejich tragické životní příběhy nebo trapné balící hlášky a navíc konečně vydělával i nějak jinak, než brigádami, kde ho často o peníze spíš obrali, než že by mu nějak královsky platili. Svou první výplatu utratil za blbosti a tu druhou za foťák, když si jeden den z ničeho nic řekl, že zkusí fotit. Nečekal, že ho to nějak výrazně osloví, ale nakonec se stal přesný opak. Zachycování světa, lidí a života kolem, ho fascinovalo a časem se ukázalo, že má talent. Cit pro kompozici, sedmý smysl pro zachycení těch správných okamžiků a také nebojácnost při hledání i těch méně bezpečných míst k focení; tohle všechno ho dovedlo až ke kurzu fotografování. Vedl si v něm skvěle a díky jeho výsledkům přišla nabídka, která se neodmítá. Pořadatelka kurzu mu nabídla práci v redakci bulvárního plátku, jehož název je všem dobře známý. Wren začal sbírat spoustu zkušeností, věnoval se i focení na vlastní pěst, a když postupem času zjistil, že ho práce v Illesku nenaplňuje tolik, jak by si představoval, poslal životopis do paláce na pozici palácového fotografa. Fotit události v paláci a královskou rodinu, mu připadalo mnohem více naplňující, než focení skandálů a ničení lidských životů fotkami pro bulvární plátek. Právě díky téhle položce v životopisu se však bál, že pozici v paláci nezíská. Jenže se stal zázrak a on výběrové řízení vyhrál. Dodnes neví, zda se za něj náhodou nepřimluvil někdo známý, ale ať už to bylo jakkoli, samozřejmě práci přijal a v paláci pracuje už skoro rok. S nadcházející Selekcí se bude v práci nejspíš topit, jak moc zavalený jí bude, ale neskutečně se na to těší, stejně jako na poznávání všech nových tváří, co na pozemky Illeiského paláce zavítají.