Narodil se do průměrné rodiny, která nikdy netrpěla nouzí. Peníze možná nebyli naprostou samozřejmostí, ale zároveň ani naprostým nedostatkem. Měli teplo, jídlo, sem tam výlet na nějaké zajímavé místo, čisté oblečené. Možná nevyrostl v rodině, kde by každý měl nejnovější model telefonu, značkové tenisky, ale to nevnímal jako nedostatek.
Jeho rodiče byli praktičtí. Učili ho rozdíl mezi potřebou a přáním. Občas to mezi nimi zaskřípalo, ale nikdy se vyloženě nehádali natolik, aby se musel schovat ve společném pokojíčku s bratrem, nasadit si sluchátka a dělat, že okolní svět neexistuje. Byli to obyčejní lidé, kteří se snažili udržet rodinu nad vodou, zachovat si důstojnost a stále se milovat.
Společně s bratrem vyrůstal v prostředí, kde se všechno plánovalo, protože na nečekané výdaje nebyl prostor. Jeho domov byl místem kde se šetřilo, než se mohlo něco koupit místo toho, aby se nadělali zbytečné duhy. Místem ve kterém se opravilo rozbité místo toho, aby se vyhodilo a kupovalo nové, pokud to nebylo úplně nutné. I kvůli tomu je dnes minimalista, co toho moc nepotřebuje.
V osmi letech se k nim do sousedství přestěhovala učitelka hry na klavír. Občas ji potkal na chodbě, starší paní, co je sama. Pak jí jednou pomohl s nákupem a ona mu na oplátku zahrála skladbu. Pak si zahráli spolu. Rozpoznala v něm talent. Pomáhal jí s drobnými pracemi a ona mu na oplátku dávala hodiny. Měl pocit, že by ho učila jenom kvůli tomu, aby nebyla doma samotná, ale on nechtěl lítost, že na to nejsou finance. Nechtěl milodary. Pro něj to byla spravedlivá výměna.
Byl nadaný. Měl cit pro dynamiku, tempo. Přesvědčovala ho, že by se měl přihlásit na konzervatoř. Celé roky se o tom nenápadně zmiňovala, a když přišlo na volbu budoucnosti, pokusila se ho přesvědčit vším čím mohla. Mohla z toho být kariéra úspěšného hudebníka. Ale on si spočítal, že chudých klavíristů je na světě mnohem víc než těch úspěšných. Konzervatoř by znamenala nejistotu. Nejistota znamenala riziko. A on nechtěl být rizikem pro vlastní rodinu. Takže tu možnost zavrhl. Zavřel víko klavíru s jistotou, že profesionální cesta není pro něj.
Místo toho zvolil vojenskou akademie. Byl to pro něj logický tah, jako když pohne figurkou na šachovnici a vědomím, že příští tah už bude šach mat. Strategie a krizový management se stali jeho vášní. Svět se pro něj stal šachovnicí, na které se snažil předpovídat všechny možné kroky nepřítele. Byla to jenom složitější partie, která měla víc proměnných, protože u lidí nikdy nemohl předpokládat pohyb, který provádí.
Celé studium se udržoval mezi těmi úspěšnějšími studenty. Nikdy nebyl ten nejlepší, i když v některých disciplínách by asi mohl. Nechtěl úplně vyčnívat, stahovat na sebe pozornost. Neměl něco takového v povaze. Jistě byl workoholik, dělal všechny úkoly nad rámec studijních povinností, ale zároveň si udržoval jistý odstup, aby se k němu někdo nedostal moc blízko. A to ani z řad učitelstva.
Románky přicházely a odcházeli. Nikdy neměl vážnější, hlubší vztah s žádnou ženou, se kterou randil. Ne kvůli tomu, že by o to z jejich strany nebyl zájem. Ale kvůli tomu, že nechtěl být zranitelný. Nechtěl být pro někoho přítěží, protože byl nezabezpečený. I byl se svým dětstvím spokojený, tak chtěl pro svou budoucí rodinu něco lepšího. A to jim v tuhle chvíli ještě nemohl poskytnou, a proto se nevázal. Nesliboval budoucnost. Protože jeho budoucnost byla v tomhle momentě, hlavně o práci, která ho čekala.
Po dokončení vysokoškolských studií absolvoval výcvik pro palácové strážce. Palác představovat stabilitu, kterou by jinde nemusel najít. Jeho cílem se stala podpora rodiny. Bratra. Vlastní budoucnosti. Po nástupu začal okamžitě část svého platu posílat domů. Věděl, že to úplně nepotřebují, protože se uměli zabezpečit samotní, ale chtěl, aby si mohli dovolit něco pro sebe. I kdyby pouze kvalitnější jídlo, nebo novou ledničku, kterou už opravdu potřebovali. Zbytek šetřil. Neutrácel bez rozmyslu, nepotřeboval svou hodnotu dokazovat tím, co vlastnil.