Franziska se narodila v pozdních večerních hodinách zřejmě toho nejstrašidelnějšího dne v roce, v okamžiku, kdy se závoj mezi světem živých a mrtvých stával nejslabším, a poskytoval tak neklidným duším příležitost, aby se opět prošli po zemi, kterou kdysi důvěrně znali. Když v průběhu dospívání konečně zjistila pravdu o svém původu, nedokázala se častokrát ubránit myšlence, že měla nějaká vyšší moc krutý smysl pro humor. Jako by jí bylo od samotného počátku naznačeno, že byla prokletím pro své milované.
Ze svého brzkého dětství si nepamatovala mnoho, pravděpodobně proto, že nebylo vyloženě pohádkové. Vychovávala ji matka samoživitelka, která trávila dlouhé hodiny ve špatně placených pracích, aby mohla své dceři zajistit vše, co potřebovala. Kvůli tomu ale děvčátko téměř denně končilo pod dohledem jejich sousedky, která smrděla po vařené kapustě a s oblibou tahala za uši, jakmile se dítě začalo chovat jako dítě. Franziska však o tom nikdy své mamince neřekla. Nepřála si jí dělat zbytečné starosti, když věděla, že jich už tak má až příliš, navíc se tak často míjely, že si nechtěla jejich krátké společné chvilky jakkoli kazit. Existovala ale jedna vzpomínka, kterou si dovedla vybavit tak jasně, jako by ji pokaždé znovu do každého detailu prožívala. Jednalo se o její šesté narozeniny, její maminka si tenkrát vzala volno a své dcerce dala jako dárek kostým její oblíbené pohádkové princezny společně s blond parukou, která nesměla k úplné dokonalosti přece chybět. Pyšně si to tehdy nakráčela do třídy a užívala si nejen závistivé pohledy, ale i milé komplimenty od jejích spolužáků a spolužaček, které se širokým úsměvem oplácela. Ještě dlouho poté neměla z ničeho takovou radost. V dětském veselí vůbec nezaznamenala odsuzující pohledy, kterými byla její matka počastována, jakmile si dceru odpoledne ze školy vyzvedla. Netušila, že si mnozí dospělí tehdy spojili, z jakého důvodu asi musela Adelheid Meyers opustit palác. Franziska vypadala téměř identicky jako jen o pár měsíců starší princezna Giovanna. Šest let úspěšného zamlčování v prachu kvůli jediné paruce.
I přes takto monumentální zjištění ze strany širšího okolí se však v životě Franzisky vlastně nic moc nezměnilo, její matka pouze přestala reagovat na cokoliv, co by se jen blížilo tématu neznámého otcovství. Nikdo se na ni po pár týdnech už nekoukal, nikdo si na ni neukazoval. Žila ten obyčejný nudný život jako kdysi, maximálně tu a tam ozvláštněný popichováním ze strany svých kamarádů, kteří to ale brali, stejně tak i ona, za hodně hloupý vtip. Nebýt této humorné připomínky by na ničím nepodložený drb eventuálně zapomněla. Do perfektní princezny měla dosti daleko, bylo to prostě absurdní, že by se její máma zapletla s králem jejich země.
Ačkoliv nikdy nebyla existence levobočků krále vyloženě palácem potvrzena, jednalo se pomalu o veřejné tajemství. Lidé a drby šli odjakživa ruku v ruce a začalo se objevovat až moc dětí, které se nápadně podobaly hlavě státu. Všichni to věděli, ale zároveň se o tom nahlas nemluvilo, až na občasný článek v bulváru. Nebýt tragédie, která Franzisku postihla po nástupu na střední, by si nepochybně nikdy nepřiznala pravdu. Když toho osudného dne odcházela do školy, její máma nevypadala nejlépe, nenapadl ji však jediný důvod, proč slovům svého jediného rodiče nevěřit, když ji ujišťovala, že šlo pouze o únavu z práce. Mnohokrát si vyčítala, že se tehdy nevyptávala více, nesnažila se ji donutit zajít k doktorovi, možná by poté po příchodu domů nenašla její tělo bez známky života. Prý šlo o prasknuté aneurysma, pro Franzisku to však nic neznamenalo. Její maminka byla mrtvá, nezajímalo ji, jak se to stalo, protože to na věci nic nezměnilo. Byla sama. Tato dvě slova se jí v hlavě neustále opakovala minuty, hodiny, dny, až se v ní nakonec něco zlomilo. Zármutek se změnil na vztek, nemohla být na světě sama. Její otec jistě existoval a nadešel okamžik, aby se konečně setkal se svou dcerou.
Prohledala důkladně celou matčinu ložnici, muselo existovat něco, podle čeho by ho našla. Až nakonec objevila, co potřebovala. Krabici plnou tajemství, která nikdy neměla vyplynout na povrch. Pod dokumenty týkající se pracovní pozice v paláci a rodných listů narazila i na matčin starý deník se stránkami plnými naivních zápisků o lásce, kterou k sobě s králem cítili, o slibech následovaných sexem, který nakonec vyústil v neplánované těhotenství. Už nemohla nevěřit, kdo by lhal v deníku, který neměl být nikdy odhalen. Mezi pravidelnými zápisky se poté objevila týdenní odmlka následovaná poslední poznámkou, která se nesla v srdceryvném duchu, konečně si Adelheid Meyers připustila, že ze strany panovníka se nikdy nejednalo o lásku, ale pouze o sladké bezvýznamné řečičky, které mu měly zajistit místo v posteli mladé služebné. Snad nikdy necítila takovou oslepující zuřivost jako při čtení tohoto přiznání. Chtěla křičet na matku, že byla tak hloupá a uvěřila takovým nesmyslům, na svého otce, který si žil bez starostí a v přepychu, zatímco ony živořily, na celý svět, že něco takového dopustil. Kdyby tuto pravdu zjistila kdykoliv jindy, pravděpodobně by reagovala naprosto jinak. Rozhodně by si to nenakráčela do paláce a nedomáhala by se audience u krále. Popravdě si příliš nepamatovala, jak se jí vlastně povedlo se svým otcem setkat. Žádný plán neměla, pouze zlost, ale přesto před ním nakonec stála. Nenechala ho mluvit, nebyla zdvořilá. S pohrdavým tónem mu sdělila, kdo je a co si od něj žádá. Zřejmě by jí nebylo vyhověno, kdyby netvrdila, že má přesvědčivé důkazy, které se nebála poslat do médií, pokud ji odmítne, nebo se jí něco stane. A tak Franziska přišla k pravidelnému přísunu peněz během svých studiích na střední škole, po kterém následovalo i zaměstnání v paláci, princezna Giovanna přece taky potřebovala komornou.