Georg, co by druhé dítě krále a zároveň první, jeho druhé ženy. Brzy se nový pár dočkal dalšího přírůstku, a to, v podobě jeho sestry.
Vyrůstal tak sice v milující rodině, ale i tak byla plná nevysloveného napětí. Do kterého po pár letech, přišla ještě jeho mladší sestra.
Jejich matka ho odmalička vedla k přesvědčení, že jeho starší nevlastní bratr je ten zlý v jejich rodině.
Každé slovo, které matka o Alexovi pronesla, bylo naplněno nedůvěrou. Neustále mu připomínala, že on je ten, kdo si zaslouží uznání, že on je ten pravý dědic rodinné cti. Alex podle ní představoval minulost, kterou bylo třeba překonat. A George, tehdy ještě chlapec, přijal její pohled za svůj. Sám začal vnímat bratra jako konkurenta, někoho, koho musí překonat, aby získal uznání a lásku své matky.
Tato dynamika se však změnila, když jeho bratr dosáhl plnoletosti a po vzoru ostatních členů rodiny odešel do armády. Jeho absence v domě mu sice přinesla klid, ale i zvláštní prázdnotu. Bez bratra, proti kterému by mohl měřit své schopnosti, se cítil ztracený. Přesto mu jeho odchod poskytl možnost začít si budovat vlastní cestu. Když i on později vstoupil do armády, byl to zčásti způsob, jak dokázat svou hodnotu, a zčásti nevědomá snaha přiblížit se bratrovi, kterého nikdy pořádně nepoznal.
V armádě se jejich cesty opět protnuly. Tentokrát však už nebyli dětmi soupeřícími o pozornost rodičů. Stali se muži čelícími stejným nebezpečím, sdílejícími stejné povinnosti. George začal Alexe poznávat jinak – ne jako rivala, ale jako silného, odhodlaného a obětavého člověka. Vnímal, že Alex nenosí břemeno hořkosti nebo zášti, naopak byl trpělivý a nápomocný, když šlo o něj, co by mladšího bratra.
Během dlouhých měsíců v nasazení začal přehodnocovat všechno, co o svém starším bratrovi kdy slyšel. Viděl, že jeho bratr není chladný či vypočítavý, jak mu bylo vštěpováno, ale laskavý a čestný člověk. Místo soupeření se mezi nimi vytvořil vztah založený na vzájemném respektu a tichém porozumění.
Uvědomil, jak moc jeho dětství ovlivnila matčina slova, a to ho naplnilo nejen lítostí, ale i hněvem vůči ní. Zároveň se však naučil, že bratr nebyl nepřítelem, kterého si jeho matka přála mít, ale spojencem, kterého si nikdy nepředstavoval. Toto poznání pro něj znamenalo nejen smíření s bratrem, ale i sám se sebou.
Všechno, co si vybudovali, bylo ohroženo když Alexe zajali během jedné z misí ve které byl přítomný i on. Díky ale několika lidem, se on ale dostal zpět do tábora kde byl ošetřen.
Dny, kdy o svém bratrovi neměl žádné zprávy, byly plné úzkosti a bezmoci což se podepsalo i na jeho zraněních. Při tom přemítal nad vším, co si kdy řekli, a nad tím, co by mu chtěl říct, kdyby měl ještě šanci. Teprve když byl Alex osvobozen a vrácen zpět domů, pocítil opravdovou úlevu.
Jejich pouto od té chvíle zesílilo. Snažil být bratrovi oporou nejen na veřejnosti, ale i v osobním životě. Když tragicky přišel o svou ženu, on stál po jeho boku. Viděl, jak se jeho bratr hroutí pod tíhou ztráty, a poprvé pocítil odpovědnost, která šla nad rámec bratrského pouta.
On sám si své vztahy držel pod pokličkou, jelikož většina končila neúspěchem a on tak nechtěl být zbytečně středem pozornosti kvůli každému takovému.