Život jediného dědice Islandu byl předurčen k turbulentní nátuře už jen faktem, že jeho matkou se řízením osudu stala proslulá ranařka a démon mezinárodních konferencí, královna Lisbét. Ta, po absolvování jednoho jediného těhotenství, naznala, že přesně takhle to stačí. Víc potomků jí v túrách bránit nebude. Milý Kaleb se tedy nikdy nedočkal dalších sourozenců a vlastně mu to tak vyhovovalo. Bohužel se nedočkal ani otce. To už mu vyhovovalo méně. Ačkoliv Lisbét, prudká ve své nátuře, ale zdrženlivá, pokud šlo o blízké mezilidské vztahy, nepochybně věděla, s kým počala korunního prince, odmítala se o tuto informaci podělit. S rodinou, královskými rádci, zemí, lidem, tiskem, nebo s řečeným princem. Byla to otázka vskutku podnětná, už jen proto, že nikdo za dlouhé roky působení rodu Glűcksburg netrpěl na tmavě zrzavé kštice. Oficiálně, pro účely papírování, se tak otcem stal „neznámý šlechtic“, popřípadě „neznámý diplomat“. Pár let po Kalebově narození dokonce proběhl mezinárodní mediální hon na jeho tatínka. Tipů bylo víc než dost, některé stupidnější než jiné. Když se princ, časem, zeptal své matky, zda měl někdy někdo z novinářů pravdu, sjela jen pohledem možnosti, zakřenila se a oznámila, že je to banda idiotů. Dovtípil se, že odpovědí je tedy „ne“. A že se pravdu dozví nejdřív na smrtelné posteli, podle toho, čí přijde dřív. (V tom se plete, což by člověka, jako je Kaleb, nepochybně rozlítilo.)
S rodinou, kterou Kaleb znal jménem, vycházel vždy dobře. Nedostali možnost mít jiného oblíbence, koneckonců. Dědeček ho srdečně brával na ryby, na svou starou ex-královskou kocábku, což byly malebné zážitky, během nichž se princ toužil vrhnout do vln oběšen na kotvě. Hodiny a hodiny nudy, zimy, vlhka a historek starého zbrojnoše, zakončené rybím úlovkem, který na Kaleba vyčítavě hleděl, jako by ho, právem, obviňoval z úkladné vraždy. Někde tam se v něm nejspíš vytvořil zápal pro ochranu přírody a biologii obecně. S babičkou pro změnu maloval. Brzy zjistil, že krajinomalba je povinná záležitost a pokud nepřispěje alespoň jednou patlaninou do rodové galerie, bude zatracen. Islandský kůň pod jeho štětcem nabýval zmutovaných rysů, ale alespoň dva nebo tři obrazy se daly označit za dostatečně reprezentativní. Ve volném čase na barvy nesáhl. Nejvíce se lidsky přiblížil ke strýci Hásteinnovi. Strýc byl zasloužilý akademik na poli chemie a biologie, produkoval odborné články a literaturu závratným tempem. Nikdy nestál o věhlas, byl spíše nadšenec. Proto také nadšeně malému Kalebovi vysvětloval všechny vědecké základy, tahal, smýkal a vláčel ho po muzeích a naučných stezkách. Několikrát prince dokonce bez vědomí matky vyvezl za hranice, čistě proto, že muzeum ve Stockholmu má tohle, jeho londýnský přítel disponuje sbírkou zase onoho. K tomu mu kladl na srdce, že má být rozhodně tím, kým je, nikdy se neponižovat, žít svou pravdu a tak Kaleba později ani nenapadlo, že by neměl klátit mladíky svého věku se stejnou vervou jako děvčata. Strýc Hásteinn byl nepochybně první vlaštovkou jeho životního zápalu a také důvodem, proč byl ve výuce v paláci tím nejotravnějším malým šmejdem, který kdy po sopečné půdě chodil.
Také ho za to Lisbét patřičně proklínala. Kaleb exceloval v exaktních vědách a ty humanitní zvládal velmi uspokojivě, byť s menším zájmem. Otázka „proč?“ byla jeho oblíbenou. Očividně byl chytrý. Nikdy by nikdo nemohl říct opak. Inhaloval odbornou literaturu, sbíral přírodniny, tahal domů všemožnou havěť a z procházek se vracel zásadně obahněný. Jeho matka zprvu ocenila, že v synovi získala parťáka pro výpravy přírodou, než jí došlo, že k tomu také patří příslušný odborný komentář, připomínky, poznatky, zvolání „jůůů!“ a „hele!“. Fikaným způsobem tedy určila, že Kaleb bude nadále hlavním venčitelem Herbeta, gigantického exempláře prasete, kterého snad kdysi vyhrála v Ilée. Herbert byl vděčný za pozornost a další vykrmování, ačkoliv nebylo většinou jasné, kdo přesně venčí koho. Neprůstřelný plán. A když už to nestačilo, přišel čas na povinný bojový výcvik. Neexistovalo, aby syn Islandu byl neschopen boje a neozbrojen. Lisbét ráda vtloukala Kalebovi do hlavy, že až na to přijde, má dědičné právo na získání Grónská ze spárů „těch zpropadených dánských podsvinčat“ a musí být připraven. Mladý princ ji podezíral, že v tunelech pod palácem přechovává odborně cvičené tuleně jako několik vojenských brigád, ale tyto domněnky se mu nikdy nepodařilo potvrdit. Nutno dodat, že islandský palác od doby nástupu královny Lisbét na trůn čítal s každým rokem víc a víc zamčených a zakódovaných dveří, vedoucích bůhví kam. Zkrátka se kolem jeho domova vždy objevovala přemíra tuleňů. Dostal přednášky o vojenské strategii, za které by se nestyděl ani Sun-c’, povinně se musel učit, jak vytvořit chemické a biologické zbraně, nebo využít zvířata v boji („Když už tě tak baví ta věda,“ pronesla srdečně maminka Lisbét, zatímco do syna montovala několik vojenských zločinů najednou.) A pak, samozřejmě, obrana a útok. Pokročilou sebeobranu měl v malíku ještě před nástupem na střední školu, později se cvičil v krav maga. Šerm byl pro něj příliš technický, nikdy mu nesedl do ruky, a tak si jako výběrovou zbraň zvolil nože a dýky. Na blízko i vrh. Ovládl i lukostřelbu, ale na rozdíl od matky mu učarovaly i střelné zbraně. Získat zbrojní průkaz byla maličkost. Na složení a rozložení pušky, čistém zásahu do terče, bylo něco magického. Zázrak techniky.
Prim ale v jeho životě vždycky měla akademická a vědecká činnost. Tam ležely jeho ambice. Měl štěstí na výborné soukromé učitele, kteří podporovali jeho zápal, zadávali mu samostatné projekty. Herbáře, zkoumání běžně dostupné fauny, geologii, fyzikální a chemické pokusy. Lisbét chvíli trochu štvalo, že je syn víc šprt než Viking, ale o tom se Kaleb dozvěděl až později a žertem. Nikdy mu nebyly kladeny překážky, spíš naopak. Ovšem, pokud už se nedal přetavit jeho zápal v podmanění Evropy, pak neexistovalo, že by nereprezentoval. A tak se milý Kaleb zapojoval do všech soutěží, olympiád a klání, která vůbec celosvětově existovala. Soutěž v hláskování, matematická nebo fyzikální olympiáda, klání Vědecká budoucnost Evropy, až po jednu neveselou soutěž v robotice, která skončila několika výbuchy. Musel být všude a dařilo se mu. Většinou. Už v dětství se na soutěžích seznámil se svým vrstevníkem, korunním princem Švédska, Killanem Hellbergem. Že by začátek překrásného přátelství? Omyl. Sotva ho Killian porazil na finále soutěže v hláskování v Berlíně, když mu bylo sedm let, představoval si, jak ho předhodí tuleňům. Postupem času se jeho fantazie proměnila na vikingský námořní pohřeb s hořící lodí. Vzhůru do Valhally. Nesnášel toho kluka. Protože byl neustále, pořád všude. Ekologický projekt v Paříži? Potkali se rovnou na letišti. Televizní vysílání o mladých, nadějných mozcích? Fotky vedle sebe. Nedokázal se ho zbavit. Kde jmenovali jednoho, tam byl alespoň v poznámce zmíněn druhý. Dokonce Lisbét mu musela vymluvit přepadení Stockholmu a Killianův únos jen proto, aby ho nemusel čmuchat na debatním klání v Londýně. Chtěl být první, musel být první. A taky byl. Ale když nebyl, čí to byla vina? Killianova. Nad tím, jak moc je oba musí nesnášet všichni ostatní, nepřemýšlel. Nutno dodat, matka, ač odpůrkyně cestování, ho na různá finále často doprovázela. Tím spíš toužil vyhrát. Časem si uvědomil, že další korunní dědicové mají daleko více královských povinností než on. Lisbét mu nechávala prostor věnovat se své vášni, reprezentovat jen tam, kde to bylo nutné. Na oplátku se s jeho úspěchy chlubila trofejemi v paláci i na internetu, zvláště nevybíravým způsobem, ze kterého by měl jeden pocit, že své oponenty Kaleb nejen porazil, ale rovnou rituálně podřezal. Nebránil jí v tom. Chtěl, aby na něj máma byla pyšná.
Při svém studiu eventuelně přerostl soukromé vyučování a kromě něj navštěvoval i nejlepší střední školu v zemi, absolvoval několik výměnných pobytů – u sousedů, spojenců i dál. Univerzitu si ale vybral domácí, mimo jiné jako gesto rozvoje islandského vysokého školství. Stará dobrá propagace. Nejprve se vrhnul na biologii a chemii, později na molekulární a buněčnou biologii s přidaným vedlejším oborem extremofilní biologie. Během svého postgraduálního studia sepsal tři publikace do odborných periodik, podílel se na přehledové publikaci islandské fauny a jeho diplomová práce získala ocenění fakulty. To, že se bude snažit o doktorát, nebylo ani v diskusi. Tou dobou už ho matka opravdu odmítala poslouchat do nekonečna žvanit o tom, jak pták, kterého jsou na světě čtyři kusy, je ohrožen proto, že nalétává střemhlav do gejzírů. Doktorské studium nakonec zaměřil stejně jako své předchozí, včetně vedlejšího oboru, a na univerzitě se tu a tam objeví i jako přednášející – je vcelku oblíbený. Ti, kteří strpí jeho blábolení, mají rádi jeho věcnou kritiku, jasné návrhy na změny a očividnou lásku k oboru. Tak, že mu odpustí protahování a odbíhání od tématu. Kromě toho pracuje na vlastních projektech, případně projektech ve spolupráci s neziskovými organizacemi – monitoring kvality vodních toků, záchrana ohrožených druhů, boj proti klimatickým změnám. Jeho životním snem je, ostatně, zachránit všechno, co má žít, a zabránit globálnímu oteplování. Prostě přijít na to, jak ho zastavit, zvrátit, vyhrát Nobelovku, neochotně si jí převzít ve Stockholmu a být spokojený. V hrubých obrysech. Je velmi jednoduché zlanařit ho pro dobrou věc, jestliže se týká životního prostředí.
Na co není jednoduché ho zlanařit jsou vladařské povinnosti. Vyhýbá se jim jako čert kříži, aniž by to byl záměr. Splnil si minimum – zná etiketu, světovou aristokracii, má základy diplomacie, umí nutné jazyky, odtančí valčík i waltz. A tam končí. Matka ho možná tlačila, aby znal postup výroby yperitu, ale královské nutnosti zvládá sama, rádce si drží u těla. Ví, že to dělá pro něj a těžko se ubrání občasné vině. Lisbét se ostatně ráda nechávala slyšet, že hodlá trůn opustit, až jí bude sto let a pak bude dalších padesát let odpočívat. A ráda prý jezdí na setkání vladařů sama, užívá si hrůzu v očích všech, s kým se pokusí zapříst hovor. Přesto se čas krátí a on to ví. Své si odkrucuje na státních večeřích, setkání celých rodů a na kongresech a zasedáních, kde se probírají témata vědy, školství a životního prostředí. Na rozdíl od univerzity, tam ho rádi nemají. Vůbec. Jeho PowerPointy připomínají Ottův slovník naučný, nedovede být stručný a při povšimnutí, že dav usíná, připomíná svou matku víc než kdy jindy. Doma v Reykjavíku existuje jednou za čas „Odpoledne s královskou rodinou“, kdy zkrátka jdou všichni pospolitě do města, povídat si s občany. Děda rybaří, babička maluje a on s matkou trpí, ale podařilo se mu najít něco, co ho dokonce těší – hraje s islandským lidem společenské hry, šachy. Uvolil se zúčastnit i výpravy za velrybami, kterou doplnil svým obsáhlým komentářem (pokaždé ho některá oblila ledovou vodou). Snaží se být svým lidem blíž, i když jako princ funguje tak napůl. Aby tomu učinil za dost, čas od času odpoví na fóru pro domácí autory detektivek na některé z forenzních otázek. K tomu si půjčuje i znalosti kamarádů z medicíny. Ostatně, většina jeho přátel je nějakým způsobem spjatá s jeho zájmy. Vědci, laboranti, studenti medicíny, nebo rovnou lékaři, chemici, farmaceuti, občas nějaký inženýr. Šlechta je velmi okrajová. Snad jednou velké světové mozky, ale v dobách, kdy je poznal, především profesionální liči vodky do všeho, co teče. Určitě se neštítí zapařit. Nebo si vyhodit z kopýtka, též romanticky. Jeho láskyplný výčet hitů registruje mladou profesorku genetiky, dva laboranty, několik mediků, čerstvě atestovaného chirurga a pilotku záchranné služby. Je zastáncem toho, že nejvíc sexy je mozek. Jak taky jinak. Nad ženěním se dvakrát nezamýšlí, děti jsou, dle jeho mínění vzdálené. Asi tak jako královská koruna. A opět, jedno z mála témat, na které se snaží nemyslet.
Kromě toho, je majitelem sbírky žab, včetně těch jedovatých. V islandském paláci je jim dedikována celá jedna rozlehlá místnost, spolu se zaměstnancem, který pomáhá s péčí. Jeho chov nemá jediný dobrý důvod. Zkrátka jako malý kluk měl rád všechno slizké a jednoho dne se to prostě usadilo i doma. Lisbét vyhrožuje rozehřátou troubou, on hromadným vypuštěním po paláci. Jeho další mazlíček se, naneštěstí, do paláce nevejde. Jako všichni jeho rodu má i on svou velrybu. Konkrétně mladou velrybí samičku, kterou pojmenoval po runě Eihwaz, což v doslovném překladu znamená „tis“, posvátný strom, přeneseně je runa symbolem vzkříšení a souboje s osudem. Runu má Kaleb vytetovanou na levém prsním svalu. Nikoho nepřekvapí, že vede velrybě Eihwaz pravidelně updatovanou stránku na Wikipedii. Dedikovaní námořníci pak dohlíží na polohy všech královských velryb. Zajímavost - v deklaraci královské rodiny stojí, že útok na královskou velrybu je aktem vyhlášení války a důvodem pro eliminaci. Kohokoliv, čehokoliv. Jak mírumilovné.
Jeho život by měl docela přesné kontury i nadále, kdyby nepřišlo pozvání do Illéy. Samo o sobě by to pro něj nebylo nic zajímavého, nehledě na křik a povykování královských rádců o nutnosti se zúčastnit. Kdyby se, zároveň se Selekcí, v Illée nevyskytla i naprosto brilantní vědecká příležitost pro doktorandské studenty – možnost pracovat na štědře dotovaném projektu s názvem „Vývoj selektivních polymerních absorbentů pro eliminaci těžkých kovů z vodních toků“ na univerzitě v Angeles. Heuréka! Dlouho čekal na takovou šanci, se zahraničním přesahem a přítomností brilantních mozků světových univerzit. A tak se, po krátkém zvažování a asi pěti přednáškách matky s tématem „Illéa je divočina plná hulvátů a nebezpečí“, s dovětkem „Opovaž se tam chodit neozbrojený, měj zálohu zálohy, spi s nabitou zbraní a neodepínej si dýku z kotníku, nikdy, slyšíš mě, ty pohráblo?!“ rozhodl, že do Illéy milostivě dorazí. Kvůli vědě, pochopitelně. Přítomnost v paláci bude spíše okrajovou záležitostí. Když tedy nadšeně potvrzoval účast na obou událostech, neuvědomil si, že si s sebou poveze několik diplomatických otrapů, aby ho dali hezky do aristokratického gala. Nebo že se na vytoužený projekt hlásí i jeho nemesis. S o nic menší vervou. Ale kola osudu se zkrátka otáčí.