Rafael Luis – jméno hodné dalšího krále. Nebo tak něco museli jeho rodiče říct nad jeho postýlkou, když se narodil, protože Rafael znamená bůh je léčitel a Luis bojovník. Rafa sám si to překládá jako bojovník za boha, který je lék na všechno. Otec měl radost ze svého budoucího dědice a dal si záležet na výchově budoucího krále. Možná právě kvůli přísnému dozoru, měl Rafa potřebu se v pubertě bouřit, ale o tom později. I když už měl královský pár dědice trůnu, nikdo neměl pocit, že rodina je úplná. Otec si přál víc dětí, Rafa sourozence a matka dceru. Možná si jí přála až moc, protože Rafa je starší bratr čtyřem sestrám. Nejstarší Iara se narodila, když byli Rafaelovi dva roky a do dneška ví, že to byl jeden z nejlepších dní jeho života. Dostal parťáka na divoké prohánění palácem a láska rodičů se tím rozhodně nedělila, ale násobila. Jako děti byli Rafa s Iarou postrach celého paláce. Komorné se bály, kde co vyvedou, zašpiní nebo rozbijí. Stráže je neustále naháněli a vyháněli z nejrůznějších schovek. Ale nejhůř na tom byly kuchařky. Rafa měl od malička apetit pro dobré jídlo a kuchyně byla jeho nejoblíbenější schovka. Zkuste roztopit troubu a po chvilce se z ní vynoří syn vašeho zaměstnavatele a krále, nejedna dostala málem infarkt. Pak ale nastal ten prokletý věk učení a Rafael trávil dlouhé nudné hodiny čtením, psaním, počítáním, šermem a jinými zbytečnostmi. Nejhorší snad byla etiketa. Brzy pochopil, že všechno co ho učí, musí budoucí král znát a dal pokoj ve vyrušování a všechno to zlobení si nechal do volného času. Proto ho otec přivedl k boxu, aby dal pokoj i ve volném čase. Když mu bylo deset let, matka znovu porodila a ne jedno uřvané děcko, ale hned tři – trojčata Carlu, Camillu a Celii. I tak je Rafael od prvního dne miloval, ale když si s ním chtěly hrát, jeho myšlenky byly u holek – přeci jenom to bylo přesně v tom nejhorším věku. Ve věku, kdy si potřeboval trochu zablbnout. Trochu se vyřádit. Nechal si píchnout náušnici. Nikdy neviděl svého otce třikrát otevřít a zavřít pusu a přitom neříct ani slovo. Tři dny spolu nemluvili, než to otec rozdýchal, ale nakonec mu to odpustil. Když bylo Iaře dvanáct, vyrazila jejich rodina na tradiční plavbu jejich soukromou jachtou. Rafael tuhle rodinou dovolenou miloval, ale tentokrát se stalo něco hrozného. Jeho sestřička se málem utopila. Nikdy nezapomene na hodiny, které proseděl před pokojem, kde jí ošetřovali. Od té doby se stal trochu majetnickým ke svým sestrám – nejraději by je zamkl v pokoji a nikam nepouštěl. Dlouho potom ho ještě musela Iara přesvědčovat, že jí už nic není. Otec si asi tenkrát uvědomil, jak rychle může o svoje děti přijít a s Rafem vypracovali systém volnosti, který jim oběma vyhovoval. Rafael začal prozkoumávat svoje možnosti a poznávat chuť alkoholu, svobody a dívčí společnosti. Měl období, kdy byl opilý prakticky každý den a na studia docházel s kocovinou, kterou léčil dalším alkoholem. Každý večer se vytrácel do města, kde vymetával večírky a nedbal na bezpečí. A pak se doopravdy zamiloval. Antonia byla nejúžasnější dívka, kterou kdy poznal. Společně se opíjeli do němoty, spali do poledne a večer zas a znovu. Jeho hlava byla jako kolotoč alkoholu, tance a něžností. Dokud mu nezlomila srdce. Jednou večer jí přistihl v klubu s podivnou partičkou, jak šňupou kokain přímo u stolu. Dobře věděl, že někteří jeho přátele se této neřesti neštítí, ale on byl vždycky čistý a totéž si myslel i o Toni. A jako kdyby ten den nebyl už dost špatný, Toni si sedla jednomu z nich na klín a začala ho bezstarostně líbat. Rafael se otočil na patě a strážcům v paláci zakázal jí pouštět dovnitř. Po několika měsících byl poprvé celý večer střízlivý. Dlouho brečel ve svém pokoji a pak se rozhodl jít za Iarou. A všechno zlé je k něčemu dobré. Nikdy nezapomene na Iaru bezbranně ležící na posteli a nikdy nezapomene jaké to je zabít člověka. Udělal by to znovu, kdyby byla v ohrožení jakákoliv z jeho sester. Samozřejmě se nikdy nemůže dostat ven, že korunní princ zabil člověka a proto se to ututlalo, ale Rafaela to stejně občas budí ze snů.