Mladá, energetická slečinka. Co se nebála pobíhat po paláci a pomáhat služebným. Takto si jí každý pamatuje. A ono to vlastně není tak daleko od pravdy ani v přítomnosti. Až na to pomáhání služebným. To dělá snad ještě intensivněji, i když taky trošku tajně. Přeci jen má určitou pověst, kterou i když ne všichni rádi poslouchají a vidí, ona si na ní zakládá. Možná jí většina lidí vidí jen jako burana, co neumí etiketu a slušného vychování, ale jí to vždycky bylo jedno a lidem dala, co měla.
Už jako dítě si rodiče brávali na různé zasedání a cestování po světe. Přesto všechno milovala Bahamy každou návštěvou o to víc. Volnost ve vlasech, sůl na rtech a vlny smáčející jí kůži. Takhle si představovala zbytek svého života. Právě tuto vizi si zamilovala.
Ve svých 18 letech se rozhodla, že nechce být královnou. Ano, sice to ještě neřekla rodičům, ale bylo to přesně tak. Měla totiž mladší sestru, které vládnutí a koruna bavila. Milovala cestování s rodiči a honosné šaty. Chodila na charitativní akce a starala se o lidi na veřejnosti, aby se o ní psali jen ty nejlepší články. Zatímco Shan vymetala bary a každý večer vedla domů nového člena. Zástup milenců byl neuvěřitelný.
Nikdy se u ní nic nezměnilo, pouze ztížilo. Jelikož rodičům nepřiznala, že o korunu nemá zájem, měla přísnější zacházení. Musela podstoupit vysokou školu a to jí teprve dalo zabrat. Není to tím, že by nebyla chytrá, je. Ale protože jí to nebavilo. Sledovala jak jí utíká život mezi prsty a ztrácí jedinou motivaci, kterou kdy měla. Nevěděla k čemu jí takhle skutečnost a příležitost bude.
Čtvrtým rokem na škole prakticky i zapomněla co to je zábava. Z její tváře se vytratil úsměv, rodiče se začali zajímat a dělat ty starosti a dokonce ani na sestřičku neměla čas. Stala se z ní loutka, kterou nikdy být nechtěla. Nevěděla jak si pomoci.
V ten den seděla na pláži a sledovala vlny, jak šplouchají u jejích chodidel. Dala sama sobě poslední naději najít štěstí tam, kde ho vždy dostala. U vody.
Chvilkama to dokázala vydržet a nebrečet, poté však její tváře smáčeli slané kapky. Dívka klesla na kolena a začala prosit. Prosit vodu před ní, aby jí dala znamení. Aby jí pomohla najít znovu štěstí, elán do života. Aby jí pomohla dokončit dané studium, zbavit se koruny a najít volnost. Sama si nepamatuje, jak dlouho tam takto byla. Jediné co ví je, že měsíc a hvězdy nahradil červený jas oblohy a od písku jí začali hřát chodidla. V tu chvíli jí ale došlo, že ten večer neprosila Bohy, moře nebo cokoliv jiného. Prosila sebe, aby se zase vzpamatovala.
Poslední rok školy nakonec nějak zvládla a uspěla. Sice né s úžasným nadáním, či pochvalou, ale známky i znalosti jí stačili, aby všechno vyhodila a nadšeně se mohla rozběhnout po paláci. Myslela si, že její nejhorší část života je za ní. Sebrala proto všechnu odvahu, aby tuto část nechala za sebou se všemi strastmi a to i s korunou.
Její rodiče však moc dobře nevzali zprávu toho, že jejich nejstarší dcera nebude budoucí královna. Na jednu stranu se jim ulevilo, že to převezme někdo zodpovědný, ale jejich pověst nemůže zůstat u toho, že jim dcera zdivočila a že povinnost nepřevezme. Proto přišli s jiným plánem. Shaninquu zasnoubí Turecku.
Dívka si připadala jako zrazená. Zrovna dostala svůj druhý nádech a byl jí zase sebrán. Ale i přesto všechno se nehodlá svého štěstí už nikdy vzdát. Podstoupí tedy tyto zásnuby a ukáže světu, kdo je. Ukáže hlavně svým rodičům, že jí svět přijme přesně takovou a první musí začít u Turecka.