Theodor se narodil jako druhorozený syn doktorsko - právnické rodiny. Jeho rodina pocházela z výborných poměrů, proto i často byli zváni na různé akce. Jejich otec byl totiž úspěšným právníkem a matka perfektní chirurgem. A to se očekávalo i od jejich synů. Aby se řádně učili, aby pokračovali v odkazu intelektu preciznosti.
Od mala ho obklopovali dětskými hlavolamy a různými hádankami. Theodor nebyl hloupý. Inteligenci zdědil po rodičích, šlo mu všechno, na co sáhl. Dělali si naděje, že z něj jednou určitě bude právník, po otci.
Když vyrůstal, byl vcelku klidné dítě. Poslušně plnil úlohy rodičů a když si potřeboval odpočinout, popadl svou dětskou elektrickou kytaru, na kterou vybrnkával. Na tu mu to šlo. Prsty mu klouzaly po strunách intuitivně, skoro jako by více přiléhal k umění, než k vědomostním věcem. Ale to přeci nebylo možné! Byl a je synem Edwarda Reeda.
Theo se často cítil jiný, než zbytek jeho rodiny. Jeho bratr byl bystrý, mnohem chytřejší než on a také pohotovější. Ten se dostal na vysokou školu medicíny v Anglii. Tehdy udělal velkou radost celé rodině, Theodor si myslel, že vyvěsí jeho portrét nad pohovku v obýváku. I tak mu jeho úspěch přál. Měl svého bratra velice rád.
Theodor si brzy zvykl na to, že je tak trochu černou ovcí rodiny. I přesto však rodiče nechtěl zklamat a po střední škole složil přijímačky na Vysokou školu práv a mezinárodních vztahů ve Francii. Chtěl probádat Evropu a zároveň se distancovat od tlaku, který na něj byl kladen rodiči. Když přišel již očekávaný dopis, že se na vysokou dostal, byl jako v euforii. Ta představa, jak bude samostatně žít v malém bytě a nikdo mu nebude do ničeho kecat? Znělo to jako pohádka.
Do Francie se dostal před začátkem semestru. Chtěl se zabydlet a probádat Paříž. Brzy zjistil, že město je vcelku špinavé a i když francouzsky uměl, tak různým přízvukům nerozuměl. Začal se cítit sám, proto i často volal svému bratrovi. Jako nějaká zoufalá bývalka. Chyběl mu totiž blízký kontakt se svou rodinou, ale to si nechtěl přiznat.
Při nástupu s prvním semestrem, byl Theodor přemotivovaný. Už se viděl v tom nejdražším kvádru, jako obhájce. Když však měsíce plynuly a on trávil nad učebnicemi hodiny, dny, jeho optimismus ho přešel. Málo spánku, paměť, která se mu únavou zhoršovala. Nestihl si ani najít žádné přátelé.
Frustrace, která se v něm hromadila, ho dotlačila k tomu, aby jeden večer místo učení, šel na univerzitní párty. Tam poprvé potkal Celestine. Divokou blondýnku, která měla Francii v krvi. Líbilo se mu, jak byla nespoutaná. Tehdy alkohol nepil, proto se k dívce vydal s nabídkou nealka a prokecali spolu hodiny. Možná by si někdo řekl, že mezi nimi přeskočila jiskra, ale Theodor bral mezi nimi vše jen platonické. Sblížili se rychle, zjistil, že chodí na stejnou univerzitu, jen jiný obor. A tak konečně měl někoho, s kým může trávit čas. Někdy v tichosti přo učení, někdy na projížďkách na kole a někdy u pikniku. A tahle část vzpomínek na Francii se mu líbila nejvíce.
V druhém ročníku studia Theodor složil svou první píseň. Jako amatér ji vydal na sociální sítě a k jeho překvapení se chytla. Proto i ve svém koníku pokračoval a než se nadál, měl první koncert ve francii, jako malý umělec. Už tehdy bylo velmi obtížné skloubit studium s koncertováním, proto se unáhlil k řešení, které mu znělo jako jediné správné. Pilulky, které mu pomáhaly udržet pozornost a zůstat vzhůru.
Koncertování však mělo svou daň a ve třetím ročníku, kdy se mu to začalo vymykat kontrole, poprvé zkusil kokain. Euforie, kterou pociťoval si asocioval s pocitem toho, jak rodiče na něj byli pyšní, když se dostal na práva. Dělal tak správně, no ne?
Koncerty, práva. Učení, koncerty, práva, nesmí selhat. Nesmí selhat, nesmí zklamat. Musí být výkonný, musí práva dokončit. Musí být. Musí existovat. Prostě musí.
Zběsilé myšlenky ho dostávaly víc a víc na hranu. A čím více na hran byl, tím více sahal po pilulkách. Tím více byl roztěkaný. A i tak nějakým zázrakem práva dokončil.
Počkat… sleduje ho někdo? Někdo ho sleduje, někdo na něj kouká. Kdo to je? Ty lidi v dodávce po něm jdou. Haló?
S paranoidníma myšlenkama se vrátil konečně zpět domů do Angeles. Nenechal je však na sobě znát.
Ukončil práva, je slavný zpěvák a rodiče by na něj nemohli být pyšnější.
Co když ale ví? Co když tuší? Co když Celestine tuší, že bere? Co když bratr ví? Nikdo neví. Ale někdo ho sleduje.
Theodor si brzy začal říkat jen Theo. Přišlo mu to lepší a rozhodně vhodnější. Přeci jen, byl pouhým ztroskotancem. Černou ovcí rodiny. Nikdy by si nedovolil být pod vlivem drog, když byl v přítomnosti dcery Celest. Ale když s nimi nebyl, celý koktejl látek proudil každou žilou.
A přeci jen…
Ti lidé v černé dodávce ví. Oni ho sledují. Oni tam čekají. Všem hrozí nebezpečí. A nebo ne?