Mirabel se narodila jako druhorozená belgickému královskému páru - Tristanu Rikkartu Martensovi a Juliette Anderson. Už od malička měla zajištěné skvělé dětství plné lásky a péče. Povinnosti na ni byly kladeny jen v malém množství, dostávala především spoustu prostoru pro své zájmy a koníčky. Samozřejmě se nevyhnula povinným lekcím tance, etikety, historie a tak podobně, ale kupříkladu oproti svému korunnímu bratru si neměla na co stěžovat. Pro všechny byla hlavně malou princezničkou, která se jednou dobře vdá a do té doby ať si užívá svého života.
Většinu svého dětství strávila stranou mimo veřejnost. Rodiče nechtěli, aby vyrůstala pod přílišným tlakem způsobeným předsudky a častokrát nerealistickým očekáváním. A jelikož už od malička zbožňovala přírodu, trávila tak většinu svého dětství venku. Velkou část pak také v matčině rodné Austrálii, kam ráda odjížděla na prázdniny.
Když se ale zrovna vyskytovala v Belgii, trávila spoustu času otravováním svých sourozenců. Nejčastěji spojila síly se sestrou proti staršímu bratrovi, kterému společně narušovaly povinné hodiny kralování. Všichni pak spolu vymýšleli různé lumpárny, kterými obohacovali dění v paláci. Když se k nim později přidal ještě i jejich nejmladší bratr, měli všichni co dělat, aby je ukočírovali. Prostě děti jaksepatří. Kromě toho byli všichni do jednoho přehnaně soutěživí, a nedělalo jim proto problém z čehokoliv udělat hru. Mirabel je měla nade vše ráda a nedokázala si představit život bez nich.
Její největší vášní se v průběhu dospívání stalo zachraňování zvířat v nouzi. Zprvu to začalo nevinným nošením nalezených koček do paláce, za což mohla především její vrozená empatie. Když už to přestalo královské bavit, rozhodla se to rozjet ve velkém. Zařídila si organizaci a díky svým privilegiím královské dcery měla dost kontaktů, aby mohla hned začít organizovat sbírky, charitativní akce a zařídit samotný prostor pro opuštěná a nemocná zvířata. Ve své práci byla vytrvalá, věděla co je jejím cílem a držela se toho. Věnovala tomu opravdu velké množství svého času, ale měla pocit, že to má cenu. Navíc, jak lépe využít své postavení než pomocí druhým. Sama si doma nechala několik nalezenců. Jejím oblíbencem byl především kříženec černého zlatého retrívra s německým ovčákem jménem Milo. Ten se stal jejím největším parťákem, cestoval s ní všude, včetně jejího výletu do Illéy, kam se zanedlouho chystala.
Když dokončovala střední školu, dlouhou dobu si nebyla jistá, co dál. Věděla, že by na vysokou školu chtěla - rozhodně neměla v plánu vstoupit do dospělého života takhle brzy. Ačkoliv se ji většina známých snažila nalákat na veterinu, ona sama věděla, že to její cesta rozhodně není. Milovala o zvířata pečovat, ale představa toho, že by jim snad měla odebírat krev nebo nedej bože je operovat, ji znepokojovala. Vybrala si tedy téměř hozením kostky Filmová studia na vysoké škole v Bruselu, obor režie a produkce. Neočekávala od toho téměř nic - předpokládala, že se budou většinu studia prostě koukat na filmy, ale neskutečně ji to chytlo. Začala se proto téměř okamžitě podílet na různých projektech, většinou jako součást produkce, ale v menším množství i v rámci hereckého obsazení. V současnosti již školu dostudovala a měla za sebou hned několik úspěšných projektů. Přestože si nebyla úplně jistá, jestli je to opravdu cesta, kterou chce jít, nelámala si s tím příliš hlavu. Měla to privilegium nevědět a nemuset vědět hned, protože za sebou vždy měla a bude mít jistotu.
Do Illéy se rozhodla vydat hlavně na základě příběhů, které jí její rodiče tolikrát vyprávěli. Neměla velká očekávání, ale rozhodně nehodlala sedět na zadku, zatímco se na druhé straně světa píšou dějiny.