Frederick rozhodně nepatří mezi ty typické muže, kterých je v paláci v rámci obrany dvě prdele. Nemá paže jako klády, ani vyrýsované břicho. Jeho postava je spíše štíhlá a protáhlá. Nepotrpí si na hodiny strávené v posilovně, od toho tu má koneckonců své lidi, a po pekáči na břiše taky nikdy nijak zvláště netoužil. Ví o sobě, že není princ snů každé dívky a sám by se nazval průměrem. Nemůže však říct, že by ho to příliš trápilo. Ostatně jeho role ve společnosti není se jen usmívat a mávat. Abychom ho ale hned nepopsali ve špatném světle, pohyb mu cizí není, akorát ne v tom smyslu, jak je pro mnohé typické. Jeho tělo není stavěné pro dojem, jako spíš pro výdrž. Nevypadá moc hrozivě. Možná z něj sálá určitá jistota a autorita vypěstovaná vlivem prostředí, ale strach ve vás rozhodně nevzbudí. To, co nosí pod košilí už je jiné kafe. Plno malých šrámů a jizev získal hlavně díky letům zbrklosti strávených v Amazonském pralese. Šikmo přes jeho klíční kost má však jizvu, kterou by nezakryl ani nejúčinnějším makeupem. Ta je památkou na zážitek, ze kterého má husí kůži až dodnes a mluví o tom jen zřídka kdy. Módní kritici by z něj začali brát antidepresiva, kdyby viděli jeho šatník, který má rozdělený na dvě poloviny. Zbožňuje košile a vesty, ostatně ve světě elegance už vyrůstal a připadá mu to přirozené. Jenže v takových drahých hadrech se velmi špatně pracuje. K práci proto slouží ta druhá půlka sestavená z volných kousků, které si může dovolit umazat. Ty už nestojí takové jmění. Ale nosí je korunní princ, vydražil by je za stonásobnou cenu, ani by se nezapotil.
Je ten typ člověka, který si raději sedne o pár kroků dál, než aby stál uprostřed vší pozornosti. Ne proto, že by neměl co říct, ale je mu příjemnější příběhům naslouchat než být jejich vypravěčem. Nepřerušuje, nehodnotí. Jen vnímá. A právě proto představuje takovou ideální vrbu a prostředek jisté důvěry. Ticho mu nikdy nevadilo, ale rozdíl mezi tichem a samotou poznává ve velké míře. Ticho považuje za vzácný okamžik, ve kterém si může utřídit myšlenky a zhluboka se nadechnout. Samota už mu ale tak blízká není a vyvolává v něm určitý tísnivý neklid. Je mu jedno kdo ho obdaří svou přítomností, jen by ji rád měl.
Není příliš těžké ho zahlédnout ve staré kostkované košili a s rukavicemi zašpiněnými od hlíny. Starání se o květiny, práci se dřevem a zvelebování přírodních částí paláce považuje za svůj největší relax. Je v takových věcech obzvláště pečlivý a zručný. Zahrady jsou pro něj jeho uměním. A samozřejmě zahradníků. Občas. Chudáci. Nevadí mu se ušpinit. Ta komedie v podobě sedmdesáti letého komorníka, co za ním pak běhá ze strachu o jeho zdraví a jemné ruce stojí za to. Protože ne. Fred má na dotek hrubší ruce, než by se od prince očekávalo. Jen by ho nikdy nenapadlo, že to bude někdo považovat za tak důležitý prvek urozenosti.
Jeho každodenním rituálem je ranní meditace, bez které nedá ani ránu. Je to pro něj lepší cesta k péči o sebe, své tělo a duši. Ano, možná to zní trochu zvláštně, ale po pár měsících mezi domorodci vám začne dávat smysl ledacos. Když už jsme ale u toho rána, kávu byste u něj hledali marně a nepije ji už léta. Místo toho pije bylinné čaje každé ráno a večer.
Jeho vůbec největší vášní už od malého dítěte je prehistorie, což je známým faktem i pro širokou veřejnost. Zatímco u většiny dětí bývají dinosauři jen krátkodobou fází mezi nadšením pro bagry, popeláře a superhrdiny, Freda to nějak neopustilo. Vlastně by řekl, že jeho fascinace dávnými ještěry s věkem jen sílila. Má sbírku snad všeho, co se týče prehistorie od knížek po modely, od dokumentů po vědecké výzkumy. A místo toho, aby časem přešel k řekněme praktičtějším zájmům se do nich ponořil ještě hlouběji. Dnes je z něj vášnivý znalec a jako každý sběratel by prosil, abyste mu na jeho zlatíčka laskavě nesahali. Jeho srdíčko je zasvěcené také mýtům a legendám. Zejména pokud se bavíme o Eldorádu a ztracené Atlantidě. Právě kvůli ní se začal věnovat potápění a pod vodou dokáže bez nadechnutí vydržet i v rekordních časech. S Atlantidou má spojenou také libůstku v podobě drahých kamenů a krystalů, které svazuje do šperků.
Děti s ním tráví hodně času. Jsou přímočaré, citlivé a zvídavé. Možná proto si k němu nachází tak rychle cestu. Zároveň jsou nadšené a chtějí se učit novým věcem. Už rok proto vede oddíl malých skautů od šesti do dvanácti let, kterým říká Vlčata. Je to skupinka utvořená z dětí zaměstnanců paláce a přizpůsobená palácovým podmínkám. Nutno dodat, že je Fred obzvláště kreativní, a tak teď můžete vidět na okraji lesa například několik postavených domečků pro trpaslíky z kamenů a popadaných klacíků, aby jim nebylo přes zimu chladno.
Ted ho pravděpodobně půlka přítomných prokleje, ale Fred nečte. Nepřečetl ani čárku, když nepočítáme pracovní dokumenty. Přesto má za sebou už stovky knih. Čím to je? Je aktivním posluchačem audioknih, které poslouchá často během práce.
Nikdy se nezamiloval. Tedy...tak by to řekl on. Ve skutečnosti jeho srdce nebylo samozřejmě tak nepropustné, jak si sám namlouvá. Narodil se do společnosti, natolik plné ženské přítomnosti, že by bylo téměř nemožné zůstat zcela citově nedotčený. At už šlo o dívky ze služebnictva či dcery aristokratů, nikdy mu nedělalo potíže navázat kontakt. Vlídnost měl v povaze stejně jako schopnost najít si s každým společnou řeč. Rád nabídne rameno k opření, či ruku k pohlazení. Ale tím to tak nějak vždy končí. Je příliš dobrý v tom být blízko a nikdy dostatečně. Ne proto, že by nechtěl, ale už od dětství věděl, že má budoucnost nalinkovanou jinými. Moc dobře si uvědomoval, že až přijde čas, půjde po šlépějích svých předků, a tak se každé přátelství s dívkami dříve či později proměnilo jen na přátelství a nic než přátelství. Vždy raději couvl, než aby čelil tomu, co by mohl začít cítit. Odmítat emoce bylo snazší, než je žít. Proto se může zdát na jednu stranu milý a pozorný, na druhou však odtažitý a zdrženlivý. Ve skutečnosti je jen opatrný.
A co se zkušeností týče, inu...nebudeme si nic nalhávat. Frederick je stručně řečeno nezkušené tele. Nikdy neokusil ten druh vášně. Ne že by mu ta skutečnost někdy dělala vrásky. Světe div se, objevil toho za svůj život už hodně, a i k tomuhle se na svém seznamu nakonec dostane, až přijde čas.
K samotnému závěru, Fred není dokonalý. Ví, že nikdy nebyl, není a taky nebude. Narodil se do role, se kterou přišlo i tisíce představ o tom, jaký by měl být. Jak by měl mluvit, kdy se smát, jak sedět, dýchat, mlčet. Pravdou je, že i kdyby recitoval Shakespeara v pěti jazycích a u toho se stavěl na hlavu, vždy se najde někdo, kdo by to chtěl po šesti. Nikdy se nesnažil splnit každý ideál, který kolem něj proletěl a pokud jsou šťastní jeho nejbližší, je šťastný i on.