Příběh jako vystřižený z moderní pohádky – setkání dvou duší, které navzdory svým životním peripetiím a kostrbatému osudu, našly to, v co už dávno nedoufaly. Láska mezi mladou Švédkou a téměř stejně tak starým monackým princem vzplanula pomalým, zato dlouhotrvajícím plamenem. Jejich pouto, zocelené léty překonaných zkoušek a životních trablů, i doposud neustále sílí, a to i po téměř třiceti společně strávených letech. Jak ten čas plyne… Pro cyniky, kteří na šťastné konce nevěří, může takový scénář působit jako laciné vyprávění s vysoce nereálným rozuzlením. Manželství Linné a Nivena je však vřelým důkazem toho, že k tomu, aby v sobě dva lidé našli zalíbení, stačí souhra několika humorných náhod a dítě neznámého původu.
Když se čerstvě zasnoubený pár vrátil nazpět ze svých dobrodružných cest, jejich společný život byl v samých prvopočátcích. Užívali si jeden druhého a plánovali si pro sebe co možná nejdelší možnou budoucnost. Nakonec i král Adrien musel doznat názoru, že nastal ten správný okamžik, aby po dlouhých letech službě vlasti předal žezlo své nejstarší dceři a jejímu novému choti. A proto tak po svatbě, která by se na královské poměry dala označit za velice komorní, učinil. Linné a Niven se krátce po návratu z Illéy stali králem a královnou prosperujícího Švédského království. Ačkoliv se od nich přirozeně očekávalo početí prvorozeného potomka a dědice trůnu – co možná nejdříve, sami se rozhodli, že si se zakládáním rodiny dají načas. Vždyť toho bylo třeba tolik co vyřešit! Navrátit monarchii její dlouho ztracený lesk, popasovat se se sílícím konzervatismem a mimo jiné, užít si společný novomanželský čas, dokud se zdmi paláce nenesl hlasitý dětský pláč. Když palác po čtyřech letech vládnutí nového královského páru oznámil, že je královna Linné v očekávání, strhla se lavina nadšení a bujarých oslav, které předpověděly neméně divoké reakce na vyhlášení královnina druhého těhotenství.
Zatímco chlapce pojmenovali jako Killiana, děvčátku dali jméno Lena. Pořízení dvou svišťů však nezastavilo četné výpravy do zahraničí, jak by mnozí mohli očekávat, omezilo pouze jejich frekvenci. Killian si roli staršího bratra osvojil prakticky okamžitě, ačkoliv v něm poměrně dlouho hlodal zárodek závisti. Nezamlouvalo se mu, že by měl najednou přijít o veškerou pozornost, která mu byla tak vlastní. Právě ta jej s rodiči neodmyslitelně spojovala – účast v soutěžích v hláskování, výběr první chemické sady, uctívání majestátního kocoura Bruna nebo předčítání pokročilých encyklopedií. To, čeho se nejvíce obával, jej nakonec obešlo obloukem. Lena se totiž při první možné příležitosti stala jeho parťačkou a prvním pokusným králíkem, ač velice brzy vyšlo najevo, že společnou lásku k chemii sdílet nebudou.
Poměrně velké narušení jeho komfortní zóny zaznamenal příjezd o rok staršího chlapce, Bastiena. Vnuka královského kuchaře a vedoucí palácového personálu. Třebaže byl s jeho existencí seznámen již dříve, nijak zásadně ji nevnímal. Koneckonců, palác byl domovem na stovky členů personálu, a to za předpokladu, že u nich nezevlovali pozvaní hosté z řad diplomatů a dalších čestných návštěv. Možná tomu osud tak chtěl, aby se z chlapců z naprosto odlišných zázemí, brzy stali přátelé a dvojka natolik nerozlučná, že nebýt výrazných vizuálních rozdílů, považovali byste je za bratry. Pokud spolu po volných večerech nepodnikali dobrodružné výpravy do stromového domku v královských zahradách, brávali jej rodiče společně s Lenou na toulky po okolí anebo jako podpůrný článek k roztleskávání na vědeckých soutěžích. Ty formovaly podstatnou část jeho dětství i dospívání. Nezáleželo na tom, čeho se utkání mladých brilantních mozků týkala, jakmile se v názvu objevilo několik příznačných klíčových slov, bylo okamžitě jisté, že se musí přihlásit. Četné cesty na vědecké konference pak mnohdy posloužily jako dokonalá výmluva k neplnění státnických povinností. Bylo by to vše až příliš dokonalé – sbírka zlatých medailí, diplomy za první místa… Killian, který byl se všemi vždy za dobře, a v kolektivu milován, poznal, co to znamená s někým doopravdy soutěžit. Bylo pouhou otázkou času, než se setká s islandským korunním princem, a jakmile se tak stalo, naprosto zásadně to změnilo jejich dosavadní životy. Rivalita, která mezi nimi vzplanula, byla doopravdy spalující. Pokud jeden zvítězil na vědeckém veletrhu, bylo téměř jisté, že ten další zaujme druhé místo, a opačně. Početní turnaj v Paříži? Kaleb jej ponížil před desítkami lidí. Chemická olympiáda v Helsinkách? Killian jej roznesl na kopytech a fotku zastínil svojí dvakrát tak velkou trofejí. Kdykoliv k němu dorazila nabídka další soutěže mladých talentů, spolehlivě věděl, s kým se na ní setká.
Roky však plynuly dále, a kromě přirozeného životního vývoje nedocházelo k ničemu, co by stálo za zmínku. Oba sourozenci trávili dlouhé roky v učení těch nejlepších lektorů, kteří nad nimi nikdy nezlomili hůl, i když k tomu v dobách pubertálních výstřelků jistě neměli daleko. Etiketa, historie, počty nebo společenské tance. Rodiče se snažili jim ze základů předat co nejvíce – zbytek už byl na nich. Nakonec společně čelili úmrtí kocoura Bruna a narození v pořadí třetího sourozence. Edvin měl být zdravým čiperným hochem, když rodiče zasáhla zpráva o jeho hluchoněmosti a tento předpoklad tak neurvale vyvrátila. Jako by nestačilo královnino rizikové těhotenství a slabost, doprovázená dědičným kardiologickým onemocněním. Sotva se jejich malý bratříček narodil, na Lenu a Killiana přešla zodpovědnost starších sourozenců. Celá rodina se přesto během několika měsíců naučila švédský znakový jazyk, aby s Edvinem mohla komunikovat.
V období pozdní puberty a rané dospělosti se Killianovy melancholické stavy začaly neúměrně prohlubovat. Až záchvat mánie, při kterém neuvážlivě utratil část svých úspor za naprosto zbytečný přístroj do laboratoře, donutil rodiče k radikálnímu kroku. Vyšetření předním psychiatrem odkrylo bipolární afektivní poruchu a s ní i predispozice k častým patologickým stavům euforie. Nebýt včasného zásahu a nasazení léčiv, mohl by spadnout do spárů návykových látek a podlehnout kruté realitě této duševní poruchy. S terapeutickou pomocí a pod dohledem lékařů, se svoje stavy naučil víceméně zvládat. Dokonce natolik, že i nyní je schopen fungovat docela běžně. Zářným příkladem vedení zcela normálního a nudného života byl i dlouholetý vztah s o dva roky starší členskou švédského parlamentu, dcerou velvyslanců, která podobně jako on, neměla času nazbyt. Právě nedostatek stráveného času pak vyústil v jejich vcelku přátelský rozchod a odloučení vzájemných cest. Ačkoliv si sám během dospívání uvědomil, že náklonnost sdílí i k mužům, nikdy s žádným nebyl. Jeden vztah, který už tak horkotěžko stíhal, mu ukázal, že dokud nedostuduje postgraduální studium farmaceutické chemie, nebude se hledáním životní lásky nijak zaobírat. Nakonec, nalezení léku pro jeho nemocnou matku, mu odjakživa bylo tou nejdůležitější prioritou, a stáž na univerzitě v Illée, která se svým záměrem výrazně liší od námluv mezi smetánkou, stejně tak.